Už se o vás mluvilo téměř s jistotou jako o ministryni práce a sociálních věcí, ale tento týden jste oznámila, že tu funkci z rodinných důvodů nemůžete přijmout. Proč nemůžete a jak jste to zvažovala?
Jako KDU-ČSL jsme o toto ministerstvo usilovali, ale docela dlouhou dobu nebylo jasné, jestli ho dostaneme. A když se začalo rýsovat, že by to mohlo vyjít, tak jsme se bavit o tom, kdo by mohl na tento post jít, protože máme uvnitř KDU-ČSL více vhodných odborníků. Ale to už běžela nějaká jednání, to nebylo hned od začátku. Byla jsem každopádně oslovena a je jasné, že to je věc, kterou musí člověk zvažovat ze všech stran, musí začít doma v rodině, což je velmi důležité. Probírali jsme to zodpovědně i s manželem, zvažovali jsme tu možnost, nicméně převážila potřeba, abych se věnovala rodině, protože ta ještě není připravena na to, abych byla jako ministryně téměř pořád v Praze. A tím, že nás dělí od Prahy tři sta kilometrů, musí se na to dívat člověk i z perspektivy té vzdálenosti. Když člověk žije v Praze, přece jen se s rodinou alespoň ráno a večer potkává a může plno věcí ladit úplně jinak než z Moravy.

Jestli jsem dobře počítala, vaší dceři je třináct let. Je to ještě věk, kdy podle vás péče nejde s dobrou podporou zvládnout i v roli ministryně?
No, to jsou zrovna takové roky… (směje se) Je to doba, kdy je maminka určitě ještě potřeba. A taky v rozhodnutí hrálo roli, že jsem klasická sendvičová generace, bydlíme i s mou maminkou, které je přes osmdesát. I její věk a zdravotní situace byla důležitou součástí mého rozhodování.

Více zde.