Vedení strany se v poválečném období soustředilo především na konsolidaci hnutí a na jeho politické a organizační upevnění. Místo farních organizací byly v Čechách zakládány místní, okresní a krajské organizace a jmenováni důvěrníci strany. Na Moravě se nazývaly tyto organizace lidové jednoty. V roce 1931 měla Čs. strana lidová v Čechách 2 441 místních organizací a 3 984 důvěrníků, na Moravě a ve Slezsku 1962 místních lidových jednot a 608 místních důvěrníků. V r. 1925došlo k založení lidové strany na Slovensku na podkladě nesouhlasu s národnostní politikou ludové strany. Předsedou byl zvolen dr. Martin Mičura. Lidovou stranu na Podkarpatské Rusi vedl P. A. Vološin, který se stejně jako dr. Mičura stal členem předsednictva ústředního výkonného výboru strany.
ČSL se po válce aktivně zapojila do národní revoluce a podílela na tvorbě zákonů na ochranu republiky proti rozvratným akcím levicových sociálních demokratů a německých a maďarských nacionalistů. Orelské družiny bojovaly proti bolševicko-maďarské agresi na Slovensku a proti nelegálním snahám komunistů o ovládnutí samosprávy v Brně. Tyto aktivity pomohly získat ČSL kredit u mnoha občanů, dosud zčásti dezorientovaných protikatolickou kampaní.
Politická koncepce Čs. strany lidové v období předmnichovské republiky byla zcela postavena na základech parlamentní demokracie. Strana byla zastoupena většinou dvěma ministry téměř ve všech vládách první republiky. Ve vládních funkcích měli postupně zastoupení: msgre. Jan Šrámek (místopředseda vlády, ministr zdravotnictví, min. dopravy, min. pro sjednocení zákonodárství, min. sociální péče), dr. Mořic Hruban (předseda senátu), dr. Josef Dolanský (ministr spravedlnosti, min. zásobování), dr. František Nosek (ministr pošt, min. vnitra), ing. Jan Dostálek (ministr veřejných prací). Zvláště Jan Šrámek, představitel ČSL od r. 1919, celostátní předseda ČSL od r. 1922 až do komunistického puče r. 1948, byl výraznou postavou české politiky. Svým příslovečným klidem, politickou morálkou a realistickou politikou si získal respekt demokratické levice i pravice. Při střežení zájmů vlastního politického hnutí neopomíjel celonárodní potřeby, když zjistil jejich politickou prioritu. V září 1921 se stali dr. Jan Šrámek a dr. Josef Dolanský ministry v Benešově koaliční vládě. Od té doby byla ČSL členem všech koaličních vlád v tzv. 1. republice. Byl to důsledek nejenom volebních úspěchů, ale i stálé snahy o dohodu s demokratickými stranami. Uznání státotvorné politiky ČSL se projevilo brzy po válce, kdy se ČSL stala členem tzv. "pětky", tj. pěti státotvorných a demokratických stran 1. republiky, které určovaly zákulisními jednáními poválečnou politiku Československé republiky.
Vedení strany se podařilo vybřednout z hrozivé situace po vzniku republiky a vybudovalo svou stranu ve významný, konsolidovaný politický útvar. Po rozkolu v sociální demokracii a odchodu ľudové strany z vlády se stala ČSL významným koaličním partnerem demokratických stran. Lidová strana tak mohla přistoupit k obhajobě práv křesťanů a katolické církve ve společnosti. V polovině 20. let byla ČSL úspěšná v prosazení církevně kulturních otázek (občanské sňatky byly zrovnoprávněné s církevními, bylo zabráněno odluce církve od státu a tím i postavení církve na úroveň spolků, dohoda o přijatelném řešení křesťanské výuky na školách všech stupňů, dohoda s Vatikánem aj.).
Rozkol v sociální demokracii, semknutí křesťanů za protikatolické kampaně a zapojení lidovců do vlády – to vše pomohlo k úspěchu ČSL ve volbách r. 1925. Lidová strana získala skoro 10 % hlasů a stala se r. 1926 významnou složkou vytvořené středo-pravé vládní koalice. Nespokojenost občanských stran se sociální demokracií vyvrcholila rozkolem kvůli zemědělské politice, prosazovanou zejména agrární stranou. Demokratická veřejnost byla také unavena poválečným politickým radikalismem a odmítala další hospodářské experimenty socialistických ministrů. Proto se především část bývalých voličů socialistických stran rozhodla pro umírněné lidovce.
Pravicové občanské strany si brzy po válce uvědomily, že ČSL je potenciální spojenec proti socialistickým stranám, vzdaly se protikatolických útoků a přistoupily na kulturní požadavky lidové strany. Úspěch ve volbách r. 1925 umožnil lidovcům prosadit návrh zákona o státním příspěvku duchovním, který prakticky pohřbil možné uskutečnění rozluky státu od církve. Tím byly vyřešeny základní požadavky lidové strany i katolické církve. Za vlády nastoupené nesocialistické koalice (křesťanské strany, agrárníci, národní demokraté, živnostníci) v druhé polovině 20. let došlo k největšímu hospodářskému vzestupu meziválečné republiky. Přispěla k němu i hospodářská politika ČSL, která se důsledně držela úsporných opatření k finančnímu ozdravění ekonomiky. Při onemocnění min. předsedy A. Švehly byl J. Šrámek dočasně pověřen vedením vlády. Z titulu zastupujícího předsedy vlády zakročil proti nacvičování převratu komunisty zákazem "Rudého dne" v Praze r. 1928, komunistické spartakiády, pozastavil Rudé právo, Rovnost a další podobné tiskoviny. Zdánlivým vyvrcholením úspěchů křesťanské politiky 20. let byly oslavy Svatováclavského milénia roku 1929. Okázalé státní i církevní oslavy se konaly za účasti prezidenta i vlády.
Čs. strana lidová byla nucena od svého vzniku bránit zájmy katolíků proti útokům liberálních a socialistických stran, které v souladu s husitskou tradicí vinily katolickou církev (tedy i ČSL) ze spolupráce s habsburskou monarchií. Další výhrady měly souvislost s rozvojem vědecko-technického pokroku a vírou ve všemocnou úlohu rozumu, když církev a křesťanské politické strany byly označovány za brzdu společenského pokroku. Socialisté chtěli zejména omezit vliv katolické církve na obyvatelstvo oddělením církve od státu, oslabit její akceschopnost odejmutím značné části majetku a docílit tak její společenské bezvýznamnosti. ČSL se velkou měrou zasloužila na záchraně církevního majetku a rozhodným postojem zabránila rozluce církve od státu. Přes tyto úspěchy však byla kritizována ze strany některých církevních činitelů za nedostatečnou podporu zájmů katolické církve, zejména ve školské politice. Vedení ČSL ale nemohlo a ani nechtělo vykonat pro katolickou církev více, než odpovídalo její úloze občanské demokratické strany a než bylo v tehdejších poměrech možné. Dávalo přednost taktickému jednání a drobným dohodám v rámci parlamentní demokracie před prosazováním radikálních požadavků, které neměly naději na úspěch a zavedly by stranu do opozice.
Mimo kulturní záležitosti byla další důležitou aktivitou lidové strany sociální otázka. V souladu s křesťanským humanismem byla ČSL především oporou méně majetných občanů, kteří v ní hledali zastánce ve své nelehké životní pouti. Proto ČSL podporovala poválečnou agrární reformu na rozdělení půdy a tvorbu nových sociálních zákonů. Zejména souhlas s pozemkovou reformou nebyl jednoduchý a byl provázen odporem církevních institucí, které musely uvolnit část církevního majetku. Sociální a demokratická politika lidové strany nebyla rozhodně prostředkem k sociální demagogii. To se potvrdilo i tím, že ČSL byla proti plýtvání státními prostředky a požadovala po válce účinná úsporná opatření směřující ke konsolidaci měny a rozvráceného hospodářství. Nechtěla, aby sociální politika oslabovala soukromou iniciativu a vedla k vyprazdňování státní pokladny. Považovala svobodné tržní hospodářství za přirozenou lidskou potřebu, odpovídající v jistých mezích křesťanské morálce. Jednoznačné výhrady měla však k nečisté honbě za ziskem na úkor společnosti. Stavěla se proto proti ekonomickému diktátu velkých monopolních kartelů, aby nemohly určovat vysoké ceny výrobků. Ve své hospodářské politice se zasazovala o zakládání a rozvoj malých soukromých a družstevních podniků, které pomáhaly aspoň částečně řešit nezaměstnanost a kde se mohla snáze projevit iniciativa pracujících a jejich spolupráce se zaměstnavateli. Podporovala účast dělníků na zisku a vedení průmyslové výroby. Křesťanský solidarismus, střední cesta mezi "individualistickým kapitalismem a komunistickým socialismem", měl být alternativou k nezbytnému sociálnímu smíru. Myšlenku solidarity na mravním principu obhajovala celá řada tzv. nepolitických organizací, které byly vlastně součástí lidové strany. Dělily se na organizace odborové, stavovské, zájmové, hospodářské, mládežnické, vzdělávací, tiskové, kulturní a charitativní. Mezi nejvýznamnější a nejpočetnější organizace patřily: Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, Svaz lidových zemědělců, Československý orel a další.
Po sloučení křesťanskosociální a katolicko-národní strany získal v ČSL převahu agrární směr, a tedy i zájem soukromého sektoru. Zemědělci dodávali do stranické pokladny nezanedbatelné finanční prostředky a zejména jejich zásluhou bylo finanční hospodaření strany soběstačné. Ve 30. letech se "lidovecká" výkupní, nákupní a skladištní družstva stala důležitou hospodářskou základnou strany. S významným postavením soukromých podnikatelů z bývalé katolicko-národní strany ve straně však nesouhlasili někteří moravští odboráři z bývalé křesťansko-sociální strany. Vedle dělnických předáků byli také nespokojení s agrární reformou členové Svazu lidových otčin domkařů a malorolníků. Požadovali co největší rozdělení církevní půdy a velkostatků. Předseda této organizace A. Kaderka byl v úzkém kontaktu s předsedou moravských křesťanskosociálních odborů A. Čuříkem. Ten zase obviňoval vedení strany z malé podpory dělnických požadavků a ústupu od křesťanskosociálních zásad. Odbory zastupovaly několik desítek tisíc členů a jejich předseda byl ve výkonném výboru strany. Na druhé straně stranického spektra stáli konzervativní křesťanští aktivisté. Ti zase vyčítali Šrámkovi, že se ve vládě málo zasazuje o kulturní požadavky katolické církve. Šrámek se však nechtěl přílišným prosazováním kulturně-náboženských požadavků dostat do opozice ve vládě. Snaha některých funkcionářů učinit z ČSL stranu bojovného stavovského katolicismu (na způsob Slovenské ľudové strany), nebo stranu tzv. křesťanského socialismu (Čuříkova odborová frakce), byla pro demokratický a umírněný charakter ČSL nepřijatelná. Pevnému vedení lidové strany v čele se Šrámkem se podařilo uchránit ČSL před II. svět. válkou jak před obdobou luďácké nevraživosti, tak před směšováním křesťanské humanity se socialistickými názory.
Mimo tyto problémy, brzy vyřešené kompromisem nebo odchodem radikálů z lidové strany, existovalo určité napětí mezi českou a moravskou zemskou organizací. Toto napětí mělo vedle organizačního základu i ideový důvod. Předseda české ČSL, msgre. Bohumil Stašek, byl v 30. letech pro modifikaci stavovského společenského řádu, který měl oporu v encyklice Pia XI. "O znovu vybudování společenského řádu v duchu evangelia". Naproti tomu Šrámek spíše obhajoval současný parlamentní systém a kladl důraz na demokratické principy křesťanské politiky. Různé názory však nenarušily existenci ČSL a byly vyřešeny po špatných zkušenostech se stavovskými experimenty v Rakousku bez vzájemné roztržky demokratickou diskusí a postupnou změnou postoje české organizace ve prospěch Šrámkovy politiky.
Postavení lidové strany nebylo v politickém spektru 1. republiky jednoznačné. Pokud umístíme soc. demokracii nalevo a agrárníky napravo, byla ČSL stranou středu. Důraz na konzervativní křesťanské tradice jí sice řadily napravo, ale principy solidarismu a omezení soukromého vlastnictví sociálně-reformními prvky řadily ČSL blíže středu. Oficiální ideový směr ČSL, tzv. křesťanský solidarismus, se sám prohlašoval za střed mezi “socialismem, který člověku bere svobodu a dělá z něho pouhé kolečko ve velkém stroji společenské výroby a individualistickým liberalismem uznávajícím pouze moc peněz”. Lidová strana byla v důsledku křesťanského názoru orientována na všechny společenské vrstvy a to vedlo často k těžko řešitelným problémům při uspokojování jejich vzájemně protikladných požadavků.
V druhé polovině 20. let bylo sociální složení lidovců určováno převahou venkovského obyvatelstva. Rolníků bylo v organizacích lidové strany přes 30 %, domkařů přes 20 %, necelých 20 % tvořili dělníci, 7 % živnostníci, 5 % úředníci, a 18 % různá povolání, včetně žen v domácnosti. Sociální složení lidovců se krylo částečně s voliči agrární strany na venkově, a proto vládní spolupráce mezi oběma stranami stála na vratkých základech. Koncem 20. let agrární strana nerespektovala požadavky lidovců na složení vlády a došlo k rozpadu pravicové vládní koalice. Během následující volební kampaně se obě strany ostře střetly na vesnici v boji o přízeň voličů. Po sérii neúspěšných jednání mezi oběma stranami došlo k opětnému návratu socialistů do vlády. Důvodem změn byly nejenom rozpory s agrárníky, ale i nátlak "hradního křídla" v zájmu zastoupení socialistických stran ve vládě. Tzv. všenárodní koalice měla zásadní podporu Masaryka i Beneše a byla spolu s levicovým duchem 1. republiky zřetelným politickým atributem. Vládní krize r. 1929 vedla k předčasným volbám, které však nebyly tak úspěšné jak, ČSL očekávala (8,4. %) Příčinou určitého neúspěchu byla jak aféra kolem odchodu radikálních sociálů ze strany, tak konsolidace ČSSD.
Po smrti svého umírněného vůdce A. Švehly se stále autoritativnější předáci agrární strany se silnou hospodářskou lobby stali pro lidovce nepřijatelnými. Lidová strana neměla na vesnici takovou kapitálovou oporu jako agrárníci a byla tím rozhodně hendikepována v boji o přízeň svých voličů. Na druhou stranu agrární strana odmítala respektovat některé požadavky chudších rolníků a domkařů a uvolňovala tak prostor pro působení lidové strany. V 30. letech se vedení agrární strany dostalo do otevřeného konfliktu s "hradem", a to zejména kvůli Benešovi a jeho zahraniční politice. Šrámek s Benešem vycházel především díky jeho iniciativě v dohodě státu s Vatikánem a oceňoval i jeho odmítnutí "kulturního boje" ve vedení národně-socialistické strany. Sblížení lidovců se socialistickými stranami bylo zejména důsledkem hospodářské krize a zásadně se projevilo především v prezidentské kampani r. 1935. Lidová strana podpořila Benešovu kandidaturu proti kandidátu agrární strany a dala tak najevo, že odmítá jakoukoli spolupráci s agrárníky. Šrámkova politika se tak spojila s Benešem až do komunistického puče r. 1948. Nástup socialistů se však projevil na úkor lidovců ve volebních výsledcích r. 1935 (7.5 % hlasů). Lidová strana musela ve volební kampani čelit útokům agrárníků, kteří se prohlašovali za jediné skutečné mluvčí katolíků, když poukazovali na spojenectví ČSL s ateistickými socialisty. ČSL se v průběhu 30. let dostávala i přes odpor vedení české zemské organizace více politicky doleva na původní platformu Šrámkovi křesťansko-sociální politiky.
Socialistické strany již nepovažovaly lidovce za své úhlavní nepřátele. To však neznamená, že se s nimi nerozcházely v ideových principech. Spolupráce byla opatrná především se sociální demokracií. Mnohé pokusy o bližší spolupráci s národními socialisty vedly ke zklamání. Socialisty a lidovce spojoval vedle důrazu na sociální otázky zásadní odpor k fašismu a autoritativním formám vlády. ČSL sice nebyla v konfliktu se socialisty, v žádném případě však nejednala s komunisty, a tím méně s fašisty. Byla jak proti komunistickým snahám zapojit Československo do sovětského bloku, tak proti ústupkům německým fašistům v otázce okleštění republiky. Oba totalitní systémy usilovaly o zničení křesťanství, demokracie a státní svrchovanosti Československa. Přes protifašistickou politiku konce 30. let byla KSČ nenárodní stranou, jednající podle pokynů z Moskvy. Proto byl Šrámek zásadně proti vstupu komunistů do vlády.
Opadnutí protikatolické vlny vedlo k tomu, že se lidová strana nemusela již zabývat obranou zájmů katolické církve a v průběhu 30. let se postupně měnila ze strany katolické ve stranu ekumenickou a křesťansko-demokratickou.
Těžká hospodářská krize a nástup fašismu ve 30. letech se staly zkouškou pevnosti demokratických stran v moři komunistické a fašistické demagogie. Lidová strana patřila k oporám nekompromisního protifašistického bloku. Praktické provádění hesla "Ani s Henleinem, ani s komunisty" získalo lidové straně v komunálních volbách r. 1938 až 40 % přírůstky hlasů. V pevném protifašistickém postoji vytrvalo vedení lidové strany i v kritických měsících r. 1938. Protestovalo proti anšlusu Rakouska, podporovalo částečnou mobilizaci a rozhodně odmítalo vyslání nátlakové Runcimanovy mise do ČSR. Když se 21. září 1938 ve vládě projednávalo anglo-francouzské ultimátum, postavili se oba ministři lidové strany spolu s národními demokraty proti jejímu přijetí. J. Šrámek na této schůzi žádal svolání parlamentu, který jako jediný mohl schválit odstoupení pohraničních oblastí.
Důsledky Mnichova byly těžkou ranou pro celou dosavadní koncepci politiky lidové strany. V politických poměrech 2. republiky se začaly prosazovat autoritativní prvky. Dne 7. října 1938 se sešel v Praze Ústřední výkonný výbor ČSL, aby projednal novou situaci a návrh agrární strany na sloučení. Msgre J. Šrámek tyto snahy o totalizaci české politiky rozhodně odmítl. Při zprávě o průběhu mnichovských událostí prohlásil, že hájil protikapitulantskou linii strany pevně až do konce. Současně prohlásil, že nepodepíše garantování slovenské autonomie. Novou situaci v okleštěné republice označil za spiknutí ľuďáků, agrárníků, národních demokratů a fašistů a prohlásil, že je jim nutno ukázat, že Československá strana lidová žije. Šrámkovo stanovisko zvítězilo ještě na dalším zasedání ÚV dne 16. listopadu 1938, ale už následujícího dne, pod tlakem rychle se měnící politické situace, zvítězila koncepce "silné české strany" jako subjektu, který bude hájit české zájmy v národním ohrožení. Česká zemská organizace ČSL vstoupila do Strany národní jednoty pod dojmem většího uplatňování křesťanství ve II. republice. Moravská zemská organizace se po krátkém zdráhání podrobila všeobecnému nátlaku. Československá strana lidová tak dočasně zanikla, ale její duch přežíval dále, zejména v odboji a práci msgre. Šrámka v zahraničí. Šrámek bezprostředně po obsazení republiky emigroval přes Polsko do Francie, kde pomocí svých kontaktů s křesťanskými politiky a církevními činiteli pomáhal překlenout počáteční nedůvěru francouzské vlády k české politické emigraci.
Bezprostředně po německé okupaci se lidovci zapojili do domácího odbojového hnutí jak v protifašistických organizacích, tak jednotlivě. František Hála a později JUDr. Adolf Procházka byli ve vedení centrální odbojové organizace Politické ústředí. Odbojová skupina Orla se stala součástí vojenské organizace Obrana národa. Přední činitelé ČSL, zemský předseda msgre. Bohumil Stašek a msgre. A. Tylínek byli brzy uvězněni za protinacistická kázání. Řada členů ČSL bojovala ve východní a západní armádě. Člen Orla Jan Kubiš provedl atentát na říšského protektora R. Heydricha. Msgre. Jan Šrámek se stal místopředsedou Československého národního výboru ve Francii a později předsedou exilové vlády v Anglii. Msgre. František Hála, bývalý tajemník moravského zemského sekretariátu, se stal členem Státní rady československé.