Myslím na to od té doby. Je to to hlavní? Vždycky? Dnes je, řekl bych, hlavní úkol jiný: Nastolit rovnost hlasů všech voličů. K tomu je nezbytné spolu s dalšími opozičními stranami porazit ve volbách politickou divizi dravé firmy trestně stíhaného podnikatele v těžkém konfliktu zájmů.

Za daných volebních pravidel znamená to ovšem dokázat nemožné, řekne se. Je to tedy bludný kruh? Vypadá to, že je. Ale právě proto je třeba již před volbami spojit síly. Tak jako to na podzim 1998 dokázalo osm politických stran na Slovensku. Osm, ano, osm jich bylo, které se daly dohromady. Spojovalo je máloco, ale určitě úcta k férovým pravidlům politické soutěže, k rovnosti voličů, k právnímu státu. Tyto strany tehdy zdánlivě bludný kruh roztrhly a porazily neporazitelného Mečiara. A Slovensko se začalo vyhrabávat z černé díry autoritářského režimu, kterému stáli v čele také trestně stíhaní lidé.
 
O pravidla jde na prvním místě, nikoli o nějakého pana Babiše. Ten je a nebude. Pravidla zůstávají, dobrá nebo špatná. Roztrhnout bludný kruh a změnit špatná pravidla vyžaduje od nás, jistě, nejen od nás, velkorysost, vyžaduje možná oběti. Určitě však nemůže platit, že hlavní je získat co nejvíce placených míst pro naše lidi. Hlavní je dát voliči vůbec možnost volit zítra vítěze, jiného než toho dnešního, nejen možnost učinit dobročinné gesto, tj. pro dobré svědomí udržet nějakou slušnou stranu nad vodou.

Zvítězit s ostatními demokratickými stranami dohodli Slováci ještě před volbami. Nemohou se pak všichni podílet na takovém vítězství stejně, nemohou stejně získat. Všichni proto musejí počítat s tím, že něco, někoho ze svých řad budou muset obětovat. Apeluji na připravenost k oběti, na odvahu riskovat. Rozumně riskovat, ačkoli nemám, nemohu mít po ruce definici, míru toho, co je rozumný risk. To už je věc politického talentu, intuice, předvídavosti. Nikdo to nikomu předem nespočítá.

Jsem přesvědčen, že unavení, rozmrzelí voliči, kteří nemají koho jiného než volit než ty u moci, to ocení. Už jen tu odvahu riskovat, že naše oběť možná nebude, možná bude větší než oběť těch druhých. Taková odvaha k oběti ve prospěch obecného dobra je totiž přesvědčivější než sebelepší program, než sebechytřejší marketing. Kdo jiný než křesťané či křesťansky orientovaní lidé by to měli vědět?

Toto rozhodne. A jistě také odvaha důmyslně řešit sociální otázky tam, kde si globalizace dělá, co chce. Opravdu nemusíme být marxisty ani neomarxisty, abychom pochopili, že na dně sporů a konfliktů v naší zemi je nezvládnutý materiální pokrok, nespravedlivě rozdělovaný růst, z řetězu urvaná globalizace, kterou neumíme, když ne zkrotit, tedy alespoň korigovat. Vyvážit ji spravedlivějším rozdělováním bohatství v regionech, v místech, v sociálně, profesně a v generačně definovaných vrstvách.

Kdybych dnes volil předsedu naší strany, volil bych toho, kdo dokáže rozumně riskovat, kdo má v sobě více věrohodné velkorysosti, kdo má v sobě více sociální empatie, kdo vždycky odolá populistickým vábením. Kdo v sobě potlačí osobní chutě a nechutě, nevraživosti v jednání s možnými spojenci. Kdo o tom všem dokáže stručně, a přitom srozumitelně promluvit a jednat podle toho. Oslovit i ty, kteří už přestali politikům naslouchat.

Řeknu to ještě jednou: dejme voličům šanci volit vítěze, nikoli jen možnost uspokojit občanské svědomí tím, že dají hlas nějaké slušné straně. Voličů, kteří jdou volit vítěze, přijde k urnám víc, než je dnes součet věrných těm či oněm demokratickým stranám. O tom jsem přesvědčen.

Tyto počty ruší bludný kruh. O pravidla hlavně jde, nejen o nějakého oligarchu. Voliči čekají na to, že jim dáme reálnou možnost zvolit vítěze. Básník Rainer Maria Rilke kdesi napsal: tak velký jsi, jak dokážeš se přeskočit. Nebo pro přátele latiny: Hic Rhodus, hic salta. Tady je řeka Morava, tady je řeka Vltava, tady skákejme.