Když si lidovci na konci ledna volili nového předsedu, nerozhodovali jen mezi Jurečkou a Janem Bartoškem, ale i o dalším směřování strany. Zatímco někteří nedali hlas Bartoškovi, protože nechtěli příliš konzervativní KDU-ČSL těsně navázanou na ODS, jiní mají obavy, že Jurečka spolupráci středopravých stran svým pragmatickým přístupem zhatí.
„Nesmíme při tom všem nadšení zapomenout na vážné legislativní a technické překážky. Pokud ty se nepodaří změnit, tak prosím pěkně nevytvářejme větší očekávání, než jsou potom realizovatelná, protože já nechci, aby ten černý Petr zklamání zůstal zase na KDU-ČSL,“ řekl ve svém kandidátském projevu Jurečka.
Možné předvolební koalice, které by posílily současnou opozici oproti vládnoucímu hnutí ANO, se řeší víceméně celé volební období. Obvykle se diskutuje spíše o tom, které strany by spolu mohly postavit kandidátku. Technikálie se probírají již méně.
Bližší pohled na volební legislativu přitom ukazuje, že všechny možné formy spolupráce mají nějaká negativa. Na první z nich narazili lidovci a Starostové a nezávislí v roce 2017, kdy se před volbami pokoušeli o společnou koalici.
Tato forma spolupráce je pro menší formace značně riskantní. Pro vstup do Sněmovny dvě koaliční strany potřebují překonat desetiprocentní práh, tříčlenná koalice by musela získat ještě o pět procent hlasů více a tak dále. Průzkumy přitom jistotu, že by tuto hranici volební blok KDU-ČSL a STAN zdolal, nedávaly. I kvůli tomu nakonec z koalice sešlo a obě strany šly do voleb samostatně.
„Já jsem byl v roce 2017 velkým propagátorem spolupráce s hnutím STAN. Viděli jsme i velké očekávání ve společnosti a šel jsem do toho tehdy naplno. Ale nepodařilo se to. To je jedna z věcí, kdy se musíme umět poučit,“ řekl na sjezdu lidovců Jurečka.
Český volební systém menší strany, které jen lehce překročí volební kvórum, znevýhodňuje. V praxi potřebují na zisk poslaneckého mandátu mnohem více hlasů než subjekty, které získají více procent. Právě kvůli tomu se menší strany chtějí spojovat, aby se tomuto hendikepu vyhnuly.
Miliony v ohrožení
Další možností, jak by spolu opozičníci mohli postavit předvolební kandidátku, je vytvoření nové strany, na jejíž kandidátky by strany poslaly své lidi. O podobném modelu se značkou LIST uvažovali lidovci se Starosty a nezávislými před minulými volbami. Tím by totiž kandidovali jako jeden subjekt, z pohledu zákona by nešlo o koalici a pro vstup do Sněmovny by jim stačilo jen pět procent. Měli by tak víceméně jistotu zisku poslaneckých mandátů.
Tento krok by ale stranám přinesl kromě problému s nutností budovat novou značku ještě další komplikaci. A to finanční. Každá sněmovní strana získává za své poslance peníze ze státního rozpočtu formou příspěvku. Za každého poslance je to ročně 900 tisíc. Pokud by dva subjekty vytvořily svého druhu volební stranu, peníze by šly tomuto nově vzniklému uskupení.
A z něj by mohl být problém peníze přeposlat původním stranám. Platný zákon o sdružování v politických stranách totiž říká, že každé straně lze poslat od jedné fyzické nebo právnické osoby ročně maximálně tři miliony korun. Předvolební političtí partneři by tedy měli problém do svých pokladen získat peníze, které přišly z eráru na účet volební strany. Toto pravidlo platí od roku 2016, kdy obě komory parlamentu schválily finanční limity pro volební kampaně.
„U volebních stran je problém v zákoně o financování politických stran, protože mateřské strany připravíte o příspěvek deset milionů každoročně na činnost strany, připravíte je o možnost financování think tanku,“ upozorňuje na další problém poslanec STAN Petr Gazdík.
Politické strany totiž mohou na své instituty dostávat od státu peníze, pokud mají ve Sněmovně poslance alespoň dvě volební období po sobě. Nová volební strana by znamenala, že by tradičně zastoupené subjekty tuto podmínku přestaly plnit. Nejde přitom o málo peněz. Jen minulý rok lidovci získali z rozpočtu na svůj institut 4,6 milionu.
„Velkým problémem by bylo, jak další finanční prostředky nasměrovat na daný projekt jinak než transparentními sponzorskými dary, tedy jestli by bankovní ústavy byly ochotné takovému subjektu dát půjčku. Jako KDU-ČSL ručíme palácem Charitas. Je to jednoznačné. Ale u nového subjektu, za kým by ta pohledávka šla?“ říká pro Deník N Jurečka. „Pak byl problém, jakým způsobem zisk za mandáty správně a dle zákona zase vrátit do rozpočtu jednotlivých stran, protože je potřeba z něj platit lidi, kteří pro stranu pracují. Byly to další praktické limity, na které jsme naráželi,“ dodává šéf lidovců.
Podle Gazdíka by byli Starostové ochotni příjmy ze státního rozpočtu obětovat. „Jsme připraveni i na možnost volební strany. Pokud jdete za větším cílem, jako je změna poměrů v České republice, každá ze stran musí udělat nějaký ústupek. Důvod, že strana nedostane příspěvek deset milionů od státu, pro mě není dostatečný,“ podotýká.
Institut ad hoc volebních stran se v českých poměrech příliš nepoužívá – v posledních několika sněmovních volbách takto nekandidoval žádný relevantní subjekt, i když s touto myšlenkou koketovali lidovci a Starostové před minulým poslaneckým kláním v roce 2017.
Třímilionový limit pro možné přeposlání státních peněz za volby by pro strany byl problém, i kdyby využily třetí možnost: a to kdyby jedna dala své lidi na kandidátky té druhé. V tomto formátu „kandidatura s podporou“ se dvakrát o hlasy voličů v minulosti ucházelo hnutí STAN. Konkrétně v letech 2010 a 2013 spolu s TOP 09.
„Kandidatura s podporou není upravena legislativou. Jedná se o neformální vyjádření spolupráce dvou či více stran, z nichž pouze jedna registruje svým jménem kandidátní listinu. Na listině jsou vedle nominandů kandidující strany umístěni také zástupci podporujících subjektů,“ píše Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí.
Zmíněná změna zákona z roku 2016 fakticky znemožnila, aby si strany mezi sebou vypořádaly příspěvky za poslanecké mandáty. Navíc tuto variantu odmítali i před minulými volbami například Starostové z toho důvodu, že chtěli budovat vlastní, nezávislou značku.
Nejasná reakce voličů
Spolupráce menších středopravicových stran se tak nejpravděpodobněji může ve sněmovních volbách odehrát ve formě předvolební koalice, kdy ovšem hrozí riziko, že strany nepřekonají zvýšený volební práh. Server Seznam Zprávy publikoval v září 2019 propočty sociologa Daniela Prokopa, který analyzoval nejlepší možné koalice z pohledu maximalizace poslaneckých křesel u opozičních stran.
Podle něj existují dvě varianty, jak by mohla opozice postupovat. První by bylo vytvoření dvou bloků – konkrétně ODS a lidovců na jedné straně a spojení TOP 09 se Starosty. Prokop se ovšem na základě svých propočtů domnívá, že ještě lépe by si mohlo vést spojení Pirátů se Starosty s tím, že ostatní strany (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) by kandidovaly společně.
„Úplně nejhorší řešení je, aby každá strana kandidovala samostatně, protože náš volební systém hodně penalizuje strany pod osm procent. Druhé nejhorší řešení je, že půjdou společně ve čtyřkoalici,“ řekl serveru Prokop.
Z čistě praktické roviny také možná spojenectví narážejí na starší křivdy mezi politiky z různých stran. Při spolupráci s lidovci by mohly rovněž některé ze stran být obezřetné s ohledem na předvolební koalici KDU-ČSL s US-DEU ze sněmovních voleb 2002.
Tehdy totiž disciplinovaný lidovecký elektorát zejména v moravských regionech vykroužkoval unionistocké kandidáty. Například ve Zlínském kraji získala koalice tři poslance, do Sněmovny pronikli z prvního, třetího a pátého místa pouze zástupci KDU-ČSL. Druhý a čtvrtý kandidát, navržení US-DEU, mandáty nezískali. Podobná situace se opakovala i v dalších regionech. Od té doby došlo k úpravě zákona. Nově je k takzvanému překroužkování potřeba pět procent hlasů namísto tehdejších sedmi.