V polovině pětiletého mandátu se v EP všechny funkce volí znovu. Na počátku současného mandátu (2014) byla podepsána dohoda mezi dvěma největšími frakcemi – evropskými lidovci a socialisty, jejímž obsahem je i střídání předsedy parlamentu. Jen díky ní mohl socialista Martin Schulz pokračovat již podruhé na dva a půl roku v čele kontinentální sněmovny, což začal již za předešlého mandátu.

Bylo proto velkým překvapením, když socialisté před Vánocemi konstatovali, že se nadále necítí být písemnou dohodou vázáni, neboť by podle nich umožnila, aby v čele Evropské rady, Evropské komise i Evropského parlamentu stál člověk z Evropské lidové strany. Socialisté postavili vlastního kandidáta, čímž donutili i ostatní frakce své kandidáty rovněž nominovat.

Na první pohled je argument přílišné dominance lidovců přijatelný, protože i když jsou evropští lidovci největší politickou silou EP, tak rozdíl ve velikosti oproti socialistům není tak velký, aby výše popsanou dominanci ospravedlnil. Snad se socialisté při podpisu dohody spoléhali i na to, že do čela Evropské rady přijde jim bližší osoba. U Evropské komise v to totiž doufat nemohli, protože přímo z Lisabonské smlouvy vyplývá, že její předseda se určuje s přihlédnutím k výsledkům evropských voleb. Jenomže o Evropské radě v oné písemné dohodě není ani slovo.

Pro někoho porušení oné dohody může znamenat uvolnění prostoru pro čistě demokratický proces. Úterní výsledek ale nebyl dílem nahodilosti: došlo k dohodě mezi evropskými lidovci, liberály a konzervativci. Bylo by překvapivé, kdyby nová koalice neposílila své pozice i na úrovni dalších parlamentních funkcí, a to na úkor socialistů. Jasné porušení písemné dohody u nich tak patrně nezůstane bez následků, zejména když předtím vyčerpali benefity dohody pro sebe (Schulz). Také si proti sobě zformovali středopravou koalici a s ní pak bitvu o předsedu – po zásluze – prohráli.

Pavel Svoboda
europoslanec