Vítám Vás všechny na dnešní nezvykle časné slavnosti. Naší zákonodárné komoře se dostalo nabídky umístit někam do palácového areálu na jeden rok sochu Anežky Přemyslovny, svaté Anežky, Anežky české. Narodila se před osmi sty lety.
Po dohodě s kanceláří Senátu, s památkáři a také s autorem, rozhodli jsme se postavit ji ke dveřím, kterými vcházíme do jednacího sálu.
Ne proto, aby nás tam hlídala. Snad proto, abychom si připomněli, že náš stát stojí více než tisíc let nejen na lidech moci, na politicích a válečnících, jakým byl Anežčin soused na vedlejším nádvoří, ale také na světcích a světicích. Mezi dobrodružným generalissimem a princeznou, která se rozhodla odříci se moci, která byla na dosah, a sloužit těm nejubožejším, je snad ta největší propast, jakou si lze v našich dějinách představit. A právě mezi nimi, mezi sochami Valdštejna a Anežky budeme teď rok vcházet do jednacího sálu.
Takový svět byl a pořád je. Mezi světem moci, někdy zjevně bezmocným, a světem služby, která občas hory přenáší, hledáme míru, obecný prospěch, spravedlnost.
Předávám nyní slovo jednomu z nejzasvěcenějších znalců Anežky a také jejímu velkému ctiteli profesoru Petr Piťhovi. Děkuji mu, že se uvolil přijít mezi nás hříšníky světa moci. 

Petr Piťha:
Dominae, Domini, honorabiles Bohemiae, Moraviae, Silesiaeque cives.


Bonum est … je dobré, že v roce svaté Přemyslovny Anežky pozvali senátoři tuto výsostně ušlechtilou ženu mezi sebe. Nejde ani tak o to, že tu nějaký čas bude stát socha mladého umělce, který pilnou, pevnou a zároveň jemnou rukou vydobyl z beztvárného kamene svou představu sv. Anežky. I to je ovšem poučné. Jde o to, že spolu s ní sem vstoupila nadčasová postava našich dějin se svou ideou, svým příkladem a nárokem. Od doby, kdy žila, nás dělí osm století vývoje. Její svět a náš svět jsou nesmírně odlišné, ale mnohé, a dokonce to nejdůležitější, zůstalo stejné. Zůstal státní útvar a hranice naší vlasti, a jako tehdy tu žijí lidé, jejichž lidské vlastnosti, postoje a limity zůstaly beze změn. Ve své jednoduché podstatě jsou naše problémy a problémy Anežčiny doby stejné. Pro toto místo a toto auditorium je to nejlépe vidět na jejím postoji ke sporu Václava I. a Přemysla Otakara II. Otec a syn se dostali do sporu a nebyli s to ho rozumně vyřešit. Ambice a touha po vrcholné moci dvou lidí přivodila občanskou válku. Nepevnost vlády otevřela dveře k neslýchané hrabivosti, úchvatům a násilným činům, obratnému přebíhání z jedné strany na druhou. Vesnice byly opuštěné, žebráci bez domova byli na obtíž ve městech, lidé se báli. Narůstal hlad, protože neobdělaná pole nerodí. Vládla pěst a drzost, protože právní řád byl otřesen. Byly vyslovovány dalekosáhlé plány a argumenty evropského významu zakrývaly skutečný zájem: moc a zlato, stříbro a moc, moc zlata a zlatý lesk moci. Lidé trpěli a země ztrácela sílu a význam. Byla nebezpečně ohrožena vnitřním nepřátelstvím. Jedni i druzí se zapřísahali, že zem chrání, ale všichni ji ničili.
V této situaci vystoupila Václavova sestra a Přemyslova teta žijící v ústraní kláštera Na Františku a dojednala smír hlavních aktérů. Občanská válka skončila, do země se vrátil klid a prosperita. Lidé se svobodně nadechli. Jak toho mohla dosáhnout? Předně poznala pravdu: země trpí, protože lidé hledají jen svůj zájem. Za druhé proto, že v této velké pravdě byla nestranná. A konečně proto, že sice silně milovala svou vlast a zachovala si pevně tradici svého rodu, ale odešla z mocensko-vlastnického dvorského světa do oblasti světa služby a trvalých hodnot.
S jistou nadsázkou se dá říct, že Anežka vstoupila do občanské války beze zbraně a beze strachu. Nemohla totiž nic ztratit, protože už dávno nic neměla. Obavu měla za druhé. Sama se mohla obávat jen o svou čest a tu by ztratila, kdyby představitelům země neřekla pravdu.
Pro Anežčin příběh je v souvislosti s připomenutou pravdou třeba ještě něco dodat. Celá země byla ihned po její smrti přesvědčena, že Anežka je svatá. Žádost Elišky Přemyslovny, aby byla kanonizována, skončila nezdarem, protože ji nepodpořil její manžel. Hádali se. Návrh sester klarisek ztroskotal, protože ho podepřel generální představený řádu minoritů. Byl rozhádaný s papežem. Snahy z doby Karla IV. spláchla vlna husitských rozbrojů. K Anežčině svatořečení došlo teprve v roce 1989, tedy ve chvíli, kdy se náš národ sjednotil, aby vyslovil své NE komunistickému režimu založenému na závisti a nenávisti. Přitom stále platila a platí dnes i pro budoucnost Anežčina výzva jako vtesaná do skály dlátem pravdy: Nezájem o celek a hádky sobců ničí mou zem. Je to i naše zem. Na vás je rozhodnout, zda bude i vaší zemí. Je totiž možné ji přijmout jen jako nedělitelný celek a brát účast na její slávě či hanbě, velikosti stejně jako malosti, kráse či špíně tak, jak je dnes přinášíme do dějinného pokladu, který jsme zdědili. Vyčlenit se, nadřadit, odmítnout tuto celistvost znamená svou zemí pohrdnout a ztratit právo na vlast, která je domovem. Odvolání na literu, která v pase uvádí českou státní příslušnost, nebude na dějinném soudu nic platné.

Miluše Horská:
Vážení hosté, hosté vzácní z nevzácnějších,
děkuji Vám z celého srdce, že jste si přišli z spolu s námi senátory Parlamentu ČR poklonit jedné z nejvýznamnějších žen naší české historie. Je to Anežka Česká, která vedle pocitu zodpovědnosti a spravedlnosti za stát a společnost oplývala altruismem, nezištnou pomocí chudým, nemocným a potřebným lidem. Nejen proto ji máme i nyní zde v Senátu. I po 800 letech je mravním a morálním příkladem lidem, ale hlavně nám politikům, kteří jsme se nenarodili jako budoucí králové, abychom nesli generační odpovědnost za svůj lid a národ, ale pro tuto službu jsme se nechali dobrovolně zvolit. A leccos jsme přitom slibovali…
Stav nenálady naší společnosti nám dává jasnou odpověď – a to, jak velmi potřebujeme Anežčin příklad právě dnes.
Je nutné poděkovat všem, kteří vtesali Anežce tvář a s celým dílem pomáhali. Za technické provedení děkujeme spřízněným firmám, které darovali kámen, technicky či chemicky ho opracovali a za všechny děkuji panu Pavlu Bartákovi. Pro zpracování byly darovány peníze a za ně je třeba poděkovat městu Hořice a Královéhradeckému kraji v čele s panem hejtmanem Lubomírem Francem. Peněžní částku schvaloval náměstek pana hejtmana a náš senátor Josef Táborský. Anežka tak může spatřit světlo světa v 11 různých exemplářích a obohatit tak významná a zajímavá místa naší vlasti. Možná i dnes tu nastane nějaká dohoda, kam ještě její socha poputuje.
Nyní mi dovolte představit ředitele Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích, Ing. Josefa Moravce, který se svým týmem akademicky vzdělaných sochařů a nadaných žáků ujal myšlenky pana profesora Piťhy a zadal ve své škole ke klauzurní práci skulpturu Anežky České jako velmi silné téma. Sochu, kterou dnes odhalíme, navrhl student Jan Čížek. O jeho výsledku se za chvíli přesvědčíme.
Vážené dámy, vážení pánové, abyste si myšlenky Anežky mohli hlouběji připomínat, dostanete od nás tištěný příběh o Anežce České, který pro žáky základních škol sepsal pan profesor Petr Piťha. Vypodobnil ji jako člověka z masa a kostí, který přinášel na různých polích svému okolí užitek. A jako taková nám může po další léta být symbolem - ženou, která se obětovala a s láskou sloužila své zemi, svému národu a lidu.