Co bylo pro Vašeho manžela největším háčkem posledních dnů? Zeptali jsme se manželek předsedy a místopředsedů KDU-ČSL (o politice mluvit zakázáno!).

Věra Luxová: “Slyšíte, jak mluvím? Mám rýmu jak trám a pořádnou chřipku. Pepa by si rád vzal hlídačenku, ale je v tom háček - neví, jestli by mu ji pan premiér podepsal …”

Jaroslava Kasalová: “Manžel by chtěl psa, háček je, že k pětačtyřicátinám se jeho sen splnil jen napůl. Dostal prozatím jen plyšového buldočka a živý bude, až bude mít čas ho osobně vyvenčit.”

Václava Výborná: “…Můj manžel si poradí se vším, ale … háček?, snad náš nový krb. Míla z něho má radost, a když přijde domů, všichni musíme ke krbu. Kluci už začínají odmítat. Manžel to ale nevzdává a pokud je maso, tak je v krbu připravuje. Stejně jsou ale nejlepší brambory pečené ve slupce …”

Bohuslava Bělehrádková: “Před časem jsme se s manželem rozjeli do Brna. Třešničkou na dortě společného odpoledne měla být premiéra divadelního představení. Byl v tom háček. U divadla jsme na plakátu zjistili, že náš kus dávají až o den později.”

Anna Holáňová: “Nevím, co je v současné době největším háčkem pro mého manžela, protože mým největším háčkem je ho sehnat.”

Na slovíčko s předsedou aneb trochu jiné otázky k Josefu Luxovi:

- Pane předsedo, o manželství se říká, že se pozná u snídaně, jestli si ti za stolem ještě mají co říct. Platí to i pro koalici, která společně pravidelně snídá? "Mnohokrát jsem řekl, že koalice se neuzavírají z lásky. Společné vzpomínky, které se probírají u koaliční snídaně, jsou takového druhu, že i to sebeodvážnější srovnání pokulhává." - Máte někdy všeho "po krk?" "......Všeho ne. Vždycky existuje něco nebo někdo, kdo stojí za to, aby člověk zatnul zuby a snažil se něco udělat nebo změnit." - Mnoho lidí si dnes myslí, že slušní nemohou mít s politikou nic společného... "To mi připomíná člověka, který stojí v nažehleném obleku se založenýma rukama a čeká, až někdo jiný vyprostí jeho vůz z bláta. Ti, co to dělají, nejsou možná nažehlení, ale kdyby byli, práce by stála. Nezávislí moralisté si sice připadají bez poskvrnky, ale nemají pravdu. Vědomé neposkytnutí pomoci není nikomu ke cti." - Nakolik jste ochoten se ušpinit? Kolik ze svých zásad jste ochoten obětovat? "Člověk má jen jeden dar, který je zároveň břemenem. Je to možnost volby. Nemá přitom jinou oporu než vlastní svědomí." - Důležité je, jaký tomuto rádci dáte prostor... "Každý žije se svým svědomím celý život. Kdybych mu nedal prostor, žilo by se s ním těžko. Snažím se ho tedy poslouchat ve vlastním zájmu." - Zlobíte se na sebe někdy? Máte na sebe vztek? "Čím víc má člověk odpovědnosti, tím víc důvodů bývá k nespokojenosti. Naloženo mám dost a tedy i dost příležitostí nemít ze sebe zrovna radost." - Například? "Když musím z časových důvodů odmítnout dobře míněné pozvání. Když na něco zapomenu, nepochválím. Když zbytečně zvýším hlas. Když jsem ve spěchu k někomu nespravedlivý, když něco podcením." - Kdybyste si mohl vybrat, do které doby byste se chtěl narodit? "Asi bych neměnil. Mám rád tenhle svět."

Eva Rolečková

Moje setkání s lidovci

Nikdy jsem nezalitoval, že jsem zhruba před rokem přijal velkorysou nabídku KDU-ČSL a ve volbách do Senátu se pak objevil na její kandidátce. Setkal jsem se v ní nejen s řadou lidí, kterých si vážím, ale i s lidmi, které mám rád. Jistěže je to strana složená zase jen z lidí, a nikterak z andělů, ale ti lidé jsou vesměs vlídní, a to nejen k sobě navzájem, pozorní, laskaví. V té straně vůbec nepanuje názorová uniformita, ale není tam řevnivost, vzájemné osočování a podezírání. Přitom jsem se leckde setkával, zejména zpočátku, i s projevy nedůvěry vůči mně, anebo přinejmenším s jistou rezervovaností. Ujišťuji, že jsem to docela dobře chápal. S tím souvisí můj snad nejsilnější zážitek za poslední rok: v klášteře na Hoře matky Boží v Králíkách vysoko nad krajinou mi sestřička Doubravka řekla: "Nevím, neptám se vás, pane Pitharte, jak to přišlo, že vy jste mohl studovat. Co je teď ale důležité, je to, že vy zřejmě uznáváte dluh, který máte také vůči mnoha našim lidem, kteří často studovat nesměli, a že se straně pana Luxe snažíte pomáhat..." Ta slova jsem vnímal jako zároveň zavazující a zároveň snad osvobozující. Nemyslím si sice, že jsem si je už zasloužil, ale vím od té chvíle, že i já mám naději. Vědomí dluhu jako synonymum pro svědomí a pokoru zároveň je ovšem jenom předpoklad, začátek cesty, nic víc. Řeknu to staromódně, ale lépe to říci neumím: lidovci jsou lidé jistě úplně stejně chybující jako ostatní, ale jsou to vesměs lidé, kteří jasně vědí, že rozdíl mezi dobrem a zlem existuje a že je důležitější, než všechno ostatní. Že dobro je třeba stále hledat a usilovat o něj. Snaží se totiž řídit podle pravidel ještě i jiných, než jsou ta, která si dávají lidé. Že ona jenom lidská pravidla nás podle všeho dostatečně zavázat nedokáží, máme dnes příležitost vidět až příliš zřetelně. Moje setkání s lidovci je pro mne dobré setkání.

Petr Pithart

Už je to tady! Má dneska ještě někdo chuť vzpomínat na chvíle euforie? V době, kdy sledujeme souboj o miliardy v rozpočtu na příští rok, tanečky kolem tanků, pomalu tušíme, co znamená rozbalit balíček, odešla Matka Tereza, princezna Diana a možná odejde i kouzelník z partaje na radost (možná i bez stranických poct). Hezky tedy zpátky do reality (nikoli virtuální) a od světlých zítřků příkladného evropského tygříka k českému polňákovi. To jsem zvědav, jak se nám tou realitou podaří prokličkovat. Už je to tady! Přeci s Churchilovským i “Budoucnost si musíme odpracovat”! Tedy zítra pot a pozítří krev a mozoly. Odvažujeme se říci lidem pravdu s přesvědčením, že nás za ni nepošlou k šípku. Tedy v této prekérní době odvažuji se volat potřetí: Už je to tady! Bez euforie pozdvihněme perlivou číši a uvítejme mezi sebou pomocníka, který nám usnadní cestu k mladým, talentovaným, fundovaným, ale který bude potřebovat naši péči, protože to taky není žádný cíl či meta komunikační dospělosti. Jen pouhý prostředek ke snadnějšímu a rychlejšímu dorozumění.