2006 - Jiří Čunek

Zimní i jarní aktivity směřovaly k přípravě na volby do Poslanecké sněmovny. V průběhu jara se nám podařilo naplnit alespoň část úkolu z plzeňského sjezdu a prosadit zvýšení rodičovského příspěvku na 8600 Kč. Volební kampaň tak byla zaměřena na podporu prorodinné politiky. Volební výsledek však přinesl značné zklamání. Získali jsme 7,2 % hlasů a pouhých 13 mandátů. Jiří Paroubek byl rovněž velmi zklamán, když spolu s hlasy komunistů dal dohromady pouhou stovku mandátů. A zklamán byl i Mirek Topolánek, který jako vítěz voleb spolu s námi a Zelenými disponoval rovněž pouhou stovkou mandátů. Po volbách tak začal nekonečný příběh, kdy poražený a uražený Jiří Paroubek odmítl umožnit vznik vlády ODS, KDU-ČSL a SZ (na rozdíl od podstatně velkorysejšího přístupu Miloše Zemana v roce 1996) a odmítl umožnit i ustavení orgánů Poslanecké sněmovny. Ve snaze odblokovat situaci byl nakonec do čela Sněmovny zvolen sociální demokrat Miloslav Vlček, Jan Kasal byl zvolen řadovým místopředsedou Sněmovny. Ani zvolení Miloslava Vlčka však Jiřího Paroubka k větší vstřícnosti nepřimělo. Začínala se tak připravovat opoziční smlouva číslo 2. Mirek Topolánek chtěl vládnout a Jiří Paroubek chtěl mít na moci významný podíl. Ostatní parlamentní strany by tak byly dlouhodobě naprosto marginalizovány. Za tohoto stavu začal Miroslav Kalousek (s vědomím vrcholných funkcionářů, ale bez formálního pověření) vést jednání s Jiřím Paroubkem o vytvoření společného vládního týmu ČSSD a KDU-ČSL. Za současného rozložení sil ve Sněmovně bylo evidentní, že takováto vláda by nezískala podporu ODS a musela by spoléhat na tichou podporu komunistů. Po zveřejnění tohoto záměru začal v KDU-ČSL nabírat na síle odpor (spontánní a upřímný), který díky své masovosti znamenal jednoznačné a definitivní ukončení této aktivity. Miroslav Kalousek byl na následném zasedání Celostátního výboru vyzván k odstoupení z funkce, což bez odkladu učinil. V dalších dnech opustili předsednictvo i někteří další místopředsedové a řízení strany tak převzal první místopředseda Jan Kasal. Jeho úkolem bylo nejen dovést stranu k předčasnému volebnímu sjezdu, ale také stabilizovat finanční situaci strany, která se po ne příliš úspěšných volbách nacházela ve složité situaci. A v neposlední řadě připravit stranu na podzimní senátní a obecní volby. Celostátní konference dovolila do předsednictva nové místopředsedy – Vlastu Parkanovou, Ludmilu Műllerovou a Jiřího Stodůlku. Tento tým se podílel i na dalším povolebním vyjednávání o nové vládě. 

Velká koalice byla nenávratně mimo hru a někdo vládnout musel. Po řadě neúspěšných jednání se nakonec prezident Václav Klaus rozhodl jmenovat jednobarevnou vládu ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Tato vláda neměla šanci na úspěch a v Poslanecké sněmovně důvěru samozřejmě nezískala. Ale byla pověřena vládnutím dál. Do děje však opět vstoupil fenomén přeběhlictví. Dva poslanci zvolení za ČSSD se nakonec rozhodli tuto formaci opustit a za určitých podmínek další pokus sestavení vlády Mirka Topolánka podpořit.

Pro stranu nacházející se v hluboké krizi nakonec volby nedopadly nijak tragicky – čtyři mandáty v Senátu a 5188 mandátů v obecních a městských zastupitelstvech.

Prosincový brněnský volební sjezd potvrdil vůli strany po radikální obměně vedení. Do čela byl zvolen úspěšný vsetínský starosta a senátor Jiří Čunek, který porazil jak Vlastu Parkanovou, tak Jiřího Karase i Adolfa Jílka. Prvním místopředsedou byl zvolen Roman Línek, řadovými místopředsedy Vlasta Parkanová, Stanislav Juránek, Marián Hošek a David Macek. Zvolení nového vedení strany otevřelo cestu k dohodě na ustavení nové vlády Mirka Topolánka. Během roku k nám vstoupilo 695 nových členů, a bylo nás tak 42199.