Otec, táta, tatínek, pro každého z nás má toto slovo jiný význam. Odráží se v něm vzpomínky na dětství, dospívání po boku táty a pro mnoho z nás to nejsou vždy vzpomínky radostné a milé. Navíc naše společnost pamatuje více na maminky než na otce. Ti jsou často vnímáni jako někdo, kdo sice existuje, ale fungují tak nějak zpovzdálí. A proto o důležitosti otce v rodině, o jeho roli, nepostradatelnosti, zástupnosti či dokonce nefunkčnosti poohovořili odborníci jako je PhDr. Ludmila Trapková, MUDr. Vladislav Chvála, Mgr. Jana Klímová Chaloupková, Ph.D., Mgr. Marián Pospěcha nebo PhDr. Marek Herman či kolegové poslanci Mgr. Aleš Dufek či Bc. Jakub Janda.
„Já sama jsem přesvědčena, že mít tátu chce každé dítě. Tátu, na kterého se může spolehnout, může s ním dovádět, dělat věci z pohledu mámy třeba i trochu nebezpečné. Dobrý táta je pro dítě ochranou, učitelem, bezpečnou hrází před světem a také tím, kdo určuje hranice, vychovává a předává zkušenosti. Slovy klasika, jeden táta je lepší než sto učitelů,“ říká Pavla Golasowská.
„Ještě než člověk přijde na svět, měl by slyšet hlas mámy i táty. Dva různé hlasy s různými tóny i barvou nám zajistí, že se v dospělosti staneme celistvou osobností, která má naději na úspěšný život,“ doplnila Nina Nováková.
Klinická psycholožka Ludmila Trapková a sexuolog Vladislav Chvála hovořili o stále výraznějším chaosu v prožívání sebe jako ženy, či muže, matky, či otce, sebe jako dítěte v jasných a chránících hranicích rodiny, zvyšující se nejistoty v základních vazbách, oslabování transgeneračního předávání výchovných vzorců, porušování intimity a vazby k domovu. To vše vede k narůstání počtu poruch. „Každá žena může být jen tak dobrou matkou, jak dobrého má otce vedle sebe a každý muž může být tak dobrým otcem, jak dobrou má vedle sebe matku,“ doplnila Ludmila Trapková.
„Děti nevidí vzory. Dříve viděli tátu orat – silného, pracujícího…, teď vidí tátu sedícího u PC. To přeci umí dělat také. Vše děláme mimo rodinu – pracujeme, stravujeme se, umíráme.. Děti se učí prostřednictvím vjemů. Táta je most odvahy a pokud se ho podaří vybudovat, pak dítě umí fungovat v okolním světě. Můžeme se zastoupit, ale ne nahradit. Máma i táta jsou nenahraditelní. Každé dítě potřebuje pevného a spolehlivého tátu a nežnou mámu, protože se učí příklady,“ uvedl Marek Herman.
Aleš Dufek pohovořil o nedostatečné identifikaci muže s rolí otce jako jednou z příčin rozvodu. „Jako hlavní problém vnímám skutečnost, že muži často do sňatku vstupují jako fakticky nedospělé a nesvobodné osoby. V manželství se to pak často dohání,“ řekl.
„Motto dnešního setkání je: „Role otce v rodině“, a nadpis zadání, které jsem dostal pro tuto vzácnou chvíli já, zní: „Nepostradatelná role otců“. Rád bych tedy svým skromným zamyšlením přispěl k povědomí, že role a vliv otce v rodině se neomezuje na rodinu samotnou, ale v kladném i záporném slova smyslu má vliv a dopad celospolečenský. Téma, které jste zvolili pro dnešní setkání, je unikátní, zásadní a výchozí pro mnoho faktorů, kterým čelí a s kterými se zoufale potýká naše společnost, protože role otců je určující a nezastupitelná pro podobu budoucnosti. Jejich absence je devastující v základních elementech a aspektech života rodiny, společnosti i církve. Očekávání od otců nejsou nedosažitelná. Nikdo nepotřebuje doma Supermana, ale především člověka. I v tomto ohledu platí, že milost předpokládá přirozenost. Ale když přirozenost není v pořádku, je otázka dalších dopadů… Táta, otec, by měl být člověkem, který má srdce na pravém místě a ne v kalhotách! To je ale zřejmě jiné a další, komplexní téma!“ Těmito slovy zakončil kulatý stůl duchovní otec Marián Pospěcha.