KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Z médií Věra Luxová 20 let po smrti manžela: Když odcházel, držela jsem ho za ruku
Zpět

Věra Luxová 20 let po smrti manžela: Když odcházel, držela jsem ho za ruku

Přidáno 26. 11. 2019
Ilustrační foto
Blesk.cz

Byla s ním do poslední chvíle a on s ní zůstal dodnes. Statečnost Věry Luxové (64) obdivovali před 20 lety všichni, dokonce i političtí rivalové jejího muže – šéfa lidovců Josefa Luxe (†43). Když on svůj boj se zákeřnou nemocí prohrál, zůstala úplně sama na výchovu šesti dětí. A musela zase začít bojovat. Na chvíle bolesti pro Blesk zavzpomínala včera, kdy se zúčastnila pietní akce v sídle KDU-ČSL, po níž následovala mše.

Pamatujete si ještě na chvíli, kdy jste se dozvěděla o manželově těžké nemoci?

To se asi nedá zapomenout. Manžel mě vyzval, abychom se šli projít, protože byl předtím na různých vyšetřeních. A vycítila jsem, že mi chce říci něco vážnějšího a že musím být v tu chvíli silná, nepropadat panice. Vnitřně jsem ale cítila tíhu.

Jak to podle vás snášel on?

Myslím si, že velmi racionálně. Zjišťoval si všechny možné způsoby léčby, průběh nemoci, možnosti, kde by se mohl léčit. Jak on sám říkal: stával se středně vzdělaným hematologem. Jeho to všechno zajímalo. Ale vedle toho tu těžkou a zákeřnou nemoc prožíval i vnitřně a snažil se s ní vyrovnat.

Jak to vnímaly vaše děti? V americkém Seattlu, kam odletěl na transplantaci kostní dřeně a kde i zemřel, s vámi tehdy byla nejstarší sestra Veronika.

Než jsme odletěli na léčení, tak jsme téměř rok žili s tou diagnózou a všichni jsme se snažili ten čas, který nám byl daný, prožívat intenzivně. Manžel se vzdal různých funkcí, takže byl víc doma, věnoval se dětem, hodně četl. A děti to prožívaly každé po svém a hlavně se snažily být statečné. Neplakaly, nesvěřovaly se s obavami. Chtěly samozřejmě pomáhat, pak i šly na testy, jestli jsou vhodnými dárci, a doufali jsme v to, ale z rodiny nemohl bohužel darovat nikdo. Pak se právě začalo hledat v mezinárodním registru dárců kostní dřeně.

Jaké to pro vás bylo, když jste najednou byla bez něj?

V tu chvíli, kdy odcházel, jsme byli spolu. Myslím, že to pro mě byl i velký dar. Držela jsem ho za ruku a měla jsem tu jistotu, že přechází, jak my věříme, do nového domova, kde nic nekončí. Věřila jsem také, že dostanu tu sílu a energii jít dál.

 

kategorie Z médií