Trocha historie

Voda je nenahraditelnou složkou obživy člověka. Tato nezbytná podmínka života vedla člověka již v dávných dobách k vytváření svých sídel právě u zdrojů vody. Od samého vzniku civilizace se lidstvo potýkalo s problémem zachování funkce vody pro život a s problémem užívání vod. Historicky nejstarší právní úpravy vztahů k vodě byly zjištěny již ve středověku (např. civilizace Egypta, Mezopotámie, Říma, …). V českých dějinách se první zmínky o vodním právu datují z doby Karla IV. K první ucelené kodifikaci vodního práva v našich zemích došlo v roce 1870 za Rakouska-Uherska. Základem pro něj bylo římské právo, v jehož pojetí byla voda věcí ve všeobecném užívání všech lidí (res omnium communes). Právní úprava vod po roce 1918 a vzniku samostatného Československa byla převzata z rakouských zákonů. K zásadním novelizacím vodního práva u nás pak došlo po roce 1948, tj. po přijetí tzv. Ústavy 9. května a následně po rozpadu československé federace a přijetí Ústavy ČR v roce 1993.

Je voda dostatečně legislativně chráněna?

Voda je nejen nenahraditelným přírodním zdrojem, ale také nenahraditelnou složkou životního prostředí. Bez vody se lidská civilizace nemůže vyvíjet. Proto je třeba, aby přírodní prostředí a prostředí vytvářené člověkem existovalo ve vzájemné rovnováze, a toho lze dosáhnout rozumnou mírou ochrany zajištěnou právními předpisy. Ústava v článku 7 obsahuje pouze obecnou úpravu, dle níž stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu nerostného bohatství. Listina základních práv a svobod v článku 34 zaručuje právo na příznivé životní prostředí. I stávající vodní zákon č. 254/2001 Sb. postrádá deklaraci významu vod. To sice tak nějak vyplývá z jednotlivých ustanovení, ale při konfliktu zájmů je třeba ho velmi složitě obhajovat a ne vždy se to podaří.

Téma ústavní ochrany vody řeší také senátní komise VODASUCHO, jejíž jsem místopředsedkyní a o jejíž činnosti právě i v souvislosti s potřebnou legislativou se můžete dočíst v tomto čísle časopisu z pera mého kolegy a předsedy komise Jiřího Buriana.

Střet zájmů v praxi

Již několik let se na různých správních úrovních řeší střet zájmů ochrany pitné vody versus těžba štěrkopísků. Jde o konkrétní případ, kdy soukromá firma už v roce 2006 požádala o těžbu v blízkosti vodních zdrojů pro cca 140 000 obyvatel. Tedy o těžbu ve stanoveném ochranném pásmu zdroje, rozhodnutím z roku 1989, navíc i v Kvartéru řeky Moravy stanoveném vládním nařízením č. 85/1981 Sb. Odkrytí hladiny podzemních vod, ke které těžbou štěrků dojde, je zcela v rozporu s vodním zákonem. Těžba sice zatím nebyla povolena, ale základní krok, tedy rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, už báňský úřad učinil. Z mnoha znaleckých posudků je jasné, že odkrytím hladiny podzemní vody dojde k ohrožení kvality podzemní vody a možná i množství. A v době, kdy jsou projevy sucha zřetelné všude, jde o velký hazard. Z pohledu laického i odborného jasná věc. A co na to legislativa? V ústavě není žádná zmínka o vodě, ale o nerostném bohatství ano. A štěrk dle horního zákona č. 44/1988 Sb. je nerostným bohatstvím a je ve vlastnictví státu. Pokud dostane těžař povolení k těžbě, je povinen ho hospodárně využít. Podmínky mohou být stanoveny mimo jiné z důvodu ochrany životního prostředí včetně ochrany přírodních zdrojů. Voda takto explicitně v žádném zákoně uvedena není. A hned máme velkou nevýhodu při obhajobě veřejného zájmu.

Co z toho plyne?

Z výše uvedených důvodů jsem byla spoluautorkou návrhu na ústavní změnu, která je velmi jednoduchá, minimalistická a jasná. Do článku 7 ústavy se jen doplní slova: „vody a půdy“. Cílem a ambicí tohoto návrhu je jasně deklarovat společenskou potřebu na ochraně vody, která se s celkovou změnou klimatu dostává do popředí zájmu udržení a rozvoje společnosti. O tom přeci není pochyb.