KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Z médií Senátor Lumír Kantor: Na Tchaj-wan jsme přivezli kus naděje
Zpět

Senátor Lumír Kantor: Na Tchaj-wan jsme přivezli kus naděje

Přidáno 13. 9. 2020
Ilustrační foto
Deník.cz (Prostějovský)

Senátor Lumír Kantor byl součástí senátní delegace, která vyrazila na konci srpna na Tchaj-wan. Své poznatky a zkušenosti sdělil v rozhovor pro Prostějovský deník. 

Pane doktore, proč jste se rozhodl jet s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a dalšími českými politiky a podnikateli na Tchaj-wan?
Důvody jsem nehledal dlouho. Za prvé, je to můj celoživotní názor, že každá dobrá věc, kterou člověk může podpořit ostatní, má smysl. A tam daleko na Tchaj-wanu lidi podporu potřebují. A lidé v České republice to potřebují také. Zvednout alespoň trochu to ubité sebevědomí a rozbitou důvěru mezi nimi. A taky poznání, že senátní, či spíše parlamentní diplomacie má smysl. A taky mě zajímaly odborné důvody toho, proč jsou na tom s koronavirem tak dobře. Pět stovek nakažených během celé epidemie od ledna, sedm úmrtí. A sto padesát dnů bez nového případu. To stojí za tu dlouhou cestu…

Jaká byla vaše osobní motivace?
Jsem Olomoučan a ta dlouhá desetiletí v rámci sovětské okupace mě poučila. Bydlel jsem kousek od letiště a poprvé jsem tam byl až téměř ve třiceti letech. Kolem našeho domu jezdila nejrůznější ruská armádní vozidla. Na základní škole jsem byl nucen jít na nějakou absurdní demonstraci za to, aby na Libavé byly jaderné zbraně. Třeba.

Jako předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku jste měl nějaká separátní jednání? Vím, že podnikatelé vezli například inovativní projekt ve zdravotnictví a pro oblast hledali nové zákazníky…
Mojí první a hlavní úlohou bylo doprovázet předsedu Senátu pana Vystrčila a být mu nablízku. Program jsme měli každý den od osmi ráno do desáté večer. K tomu jsem měl pár separátních jednání. S místní firmou, která vyvíjí lék proti fibrotizaci plic způsobenou virem. Jednu milou návštěvu jsem měl z ústředí tchajwanských skautů a vrcholem bylo setkání s ředitelem epidemického centra a ještě jednou kolegyní, kteří v době covidu měli hlavní zodpovědnost za vývoj na ostrově. Převzetí jejich zkušeností a konzultace jsou obrovsky cenné příležitosti pro nás.

Proč je Tchaj-wan v oboji s novým koronavirem úspěšnější? Zajímal jste se o jejich strategii? V čem bychom se v těchto dnech mohli „přiučit“?
Učit se můžeme v mnoha ohledech. Od jednoduchých zdravotnických opatřeních, jako je například distribuce roušek, přes opatření u karantény, až po zásadní záležitosti. Roušky například distribuovali přes lékárny na kartičku pojištěnce, během karantény hlídal dané osoby domácí elektronický ohradník. Ten ihned nahlásil porušení karanténního režimu. Například jedné tam dlouhodobě žijící ženě se vybil mobil a za pár minut zvonila u jejích dveří policie, ať si ho dá dobít. To jsou jen střípky. Ale ty zásadní jsou v komunikaci s veřejností a důvěryhodnosti vlády. Lidé jí věří. Devadesát procent důvěry má prezidentka, ministr zdravotnictví i premiér. Odpovězte si sami, jestli to máme u nás taky. No a další byla připravenost. Tu tam nepodcenili a byli připraveni. U nás jsme nebyli. Selhání. Nebýt našich občanů, jejich solidaritě a semknutí… Stačí vzpomenout šití roušek.

Jste přednostou novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc. Věnoval jste se také oblasti neonatologie a intenzivní péče o nejmenší děti? Navázal jste spolupráci s místními specialisty?
My jsme byli v takové karanténě, že jsme nemohli nikam chodit, do nemocnic už vůbec. Tak jsem kontakty pro neonatologii nenavázal. Snad později. Až to bude bez problému a kdokoliv z kolegů bude chtít, otevřu mu tam cestu. Potkal jsem se s ministrem zdravotnictví i zástupci pro vědu a výzkum. Ale pro neonatologii jsem si dovezl mnoho cenných poznatků. Například stran návštěv příbuzných u dětí. Také mi neonatologie přibližovala jiné kolegy na druhé straně stolu. Stručně, rozuměli jsme si a myslím, že jsme s mnohými navázali velmi úzký vztah.

Setkal jste se, jako dlouholetý skaut, s tamními skauty, jak jste už umínil v úvodu rozhovoru. Jak se daří skautingu na Tchaj-wanu?
Už v České republice jsem si požádal o setkání s tamními skauty. A vezl s sebou naše státní šátky, které se dávají jen výjimečně. Setkání s jejich předsedou a dvěma skautkami mi udělalo v polovině pobytu doslova blaho po duši. Skautské bratrství a sesterství po celém světě funguje, za deset minut jsem měl pocit, jako bych s nimi byl letos na táboře…
Jejich historická zkušenost není tak bolestná jako českých skautů. Činnost neměli za celou dobu sto deseti let přerušenou. Zatímco u nás jsme začínali čtyřikrát. Dokonce za skautské ideály u nás lidé umírali za II. světové války i v padesátých letech. Jich je 55 tisíc tisíc, nás 65 tisíc. Tchaj-wan má přes 23 milionů obyvatel. Schůzky mají jednou za čtrnáct dní, tábory dvakrát ročně na necelý týden. Prostě to bylo moc zajímavé a pěkné setkání.

Čím vás země nadchla nejvíce?
Svobodou, ukázněností, usměvavou atmosférou. Poctivostí a zápalem pro práci, radostí a hrdostí nad svými výsledky. Důvěrou ve vládu.
Přírodu jsme neměli příležitost vidět, jen z okna hotelu v dálce. Bydleli jsme ve čtyřech patrech hotelu, důsledně odděleni od ostatních. A do míst jednání jsme jezdili v koloně, nastoupit a vystoupit. V patách jsme měli důslednou desinfekci. Během pobytu jsme měli pětkrát odběr. V Česku dvakrát, tam dvakrát a doma hned po příletu jednou. No, sto padesát dní tam neměli nakaženého, a tak to i zůstalo po našem odjezdu.

Vrcholem návštěvy bylo přijetí prezidentkou Cchaj Jing-wen, jež udělila státní vyznamenání Jaroslavu Kuberovi. Jak setkání probíhalo?
Paní prezidentka Cchaj je okouzlující žena. Silná osobnost. První část, oficiální se nesla v duchu vzpomínek na Jaroslava Kuberu, a druhá část byla soukromá pro senátory a na tom setkání jsem jí předal šátek českých skautů. Paní prezidentka je i skautkou a několikrát ročně se účastní i jejich akcí. Byla dojatá a pro mě to byl jeden ze životních zážitků. V šátku nás doprovodila až k autům...

O vystoupení předsedy Senátu Miloše Vystrčila před tchajwanským parlamentem informovaly deníky jako The Daily Telegraph a The Time. Sledoval jste reakce?
Další velký zážitek. Slova pana předsedy Senátu vedla k strhující atmosféře. Najednou jsem cítil souznění mezi nimi a námi mnohokrát silněji. Byli vděční za naši návštěvu. Jednoznačně.
Myslím, že jsme tam přivezli velký kus naděje. My jsme v tom hektickém tempu jenom zaznamenávali veliké události, jako byla podpora cesty ve světovém tisku. A radovali se z toho, protože na začátku cesty bylo přijetí naší cesty ostatními státy velmi nejisté. Moc nás posilovaly pozitivní reakce občanů a tisku. Děkuji všem za ně. Ze srdce. Bylo to pro nás důležité.

Během návštěvy ostrova, který Čína považuje za svou provincii, jste vnímal, že se o delegaci Čína intenzivně zajímá? Sledovali vaše kroky...?
Stran vztahu Číny k naší návštěvě snad jen názorná historka: Tři hodiny před odletem jsme tam viděli článek v českých novinách o sestřelení čínské stíhačky, to nebyla psychicky jednoduchá zpráva, ale bylo to hned dementováno.

Sledování jsme nezaznamenali. Ale nedělám si iluze, že o nás věděli mnoho. Koneckonců s tím počítají i Taiwanci. Ze slov ministra zahraničí jsem byl překvapen, ale ne asi tak moc. Koneckonců úžinou mezi Tchaj-wanem a Čínou se prohání lodě, ponorky a letadla čínské armády. Tak co jiného čekat?
Teď jsem se dozvěděl, že se do Číny hned tak nepodívám… No, necítím to jako nějaký velký handicap do života.

Celý rozhovor naleznete v tištěném čísle Prostějovského deníku z 12. září.

kategorie Z médií