Volby v Bělorusku znamenají další promeškanou příležitost k demokratizaci, po které volají desítky či stovky tisíc obyvatel země, využívajíce svých ústavních práv. Nepřiměřené násilí v ulicích Minsku a dalších měst vůči těm, kteří se nechtějí smířit se zfalšovanými volbami, je jen dalším důkazem Lukašenkovy nelegitimity.
Můžeme volby neuznat. Tedy neuznat Lukašenka za legitimního představitele státu. Jenže mezinárodní politika probíhá de iure a de facto. A de facto, tedy s velkou pravděpodobností, zůstane Lukašenko, alespoň dočasně, hlavou země. Nakonec bychom se tak pravděpodobně spíše znemožnili. Při nejbližší krizi bychom s Lukašenkem byli nuceni jednat, protože nikdo jiný v Bělorusku (zatím) není.
Je třeba spíše postupných a konkrétních kroků. V takových situacích je logické, aby se mezinárodní společenství včetně EU snažilo situaci ovlivnit sankcemi. Zvlášť v době, kdy režim eroduje, což si tamní vyšší úřednictvo uvědomuje. Navrhujeme cílené sankce na konkrétní představitele režimu, nikoli plošné sankce, které by postihly zejména obyčejné Bělorusy. Sankce zacílené například na Lukašenka, šéfku volební komise či soudce, kteří v současnosti odsuzují zadržené odpůrce režimu.
Role české vlády
Proto by se naše vláda měla jednoznačně postavit na stranu spravedlnosti, demokracie a lidských práv v Bělorusku, a zejména je třeba, aby:
• okamžitě a jednoznačně odsoudila násilí vůči protestujícím, vyzvala běloruskou vládu k bezodkladnému propuštění všech zadržovaných a vyšetřila policejní násilí;
• nastavila vstřícnou politiku vůči těm, kteří z Běloruska prchají před represemi;
• připravila adresné sankce vůči osobám zodpovědným za volební manipulace a porušování lidských práv, aby je mohla uplatnit v případě, že běloruský režim nezareaguje na předchozí výzvy;
• vyšetřila původ zábleskových granátů české provenience, které jsou podle hodnověrných informací používány běloruskými zásahovými jednotkami a způsobily již četná zranění;
• prodiskutovala s českými nevládními organizacemi činnými v Bělorusku a s představiteli běloruské demokratické opozice v ČR další možné kroky.
Vláda by se rovněž měla zasadit o neodkladné projednání situace v Bělorusku na půdě EU a na evropské úrovni prosazovat podobná opatření vůči běloruskému režimu jako na úrovni národní. Evropská unie by měla poskytnout podporu pronásledovaným zastáncům běloruské demokracie a taktéž zavést adresné sankce vůči osobám zodpovědným za falšování voleb, volební násilí a porušování lidských a občanských práv v Bělorusku – a to v případě, že reakce běloruského režimu na výzvy nebude adekvátní.
Zahraniční politika malého či středně velkého státu, který má omezené administrativní kapacity, jakož i limitované finanční či vojenské zdroje, a nesousedí-li s žádným strategicky významným regionem, si musí aktivně hledat své charakteristické téma, jinak je odsouzena k neviditelnosti či marginalizaci.
Pro nás se přirozeně nabízí podpora demokracie a lidských práv, respektive transformační politika. Česká zahraniční politika má v této oblasti velmi dobré know-how i renomé. V případě Běloruska navíc můžeme navazovat na již přes dvě desítky let trvající podporu občanské společnosti a demokratické opozice.
Celý článek najdete v aktuálním vydání Katolického týdeníku.