KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Z médií Nejhorší by bylo zklamat naději
Zpět

Nejhorší by bylo zklamat naději

Přidáno 18. 2. 2020
Ilustrační foto
Katolický týdeník

Poslední den v září znamenal pro Marka Výborného velkou tragédii. Náhle zemřela jeho žena a maminka tří dětí. Na české politické poměry zareagoval nečekaně: své potomky postavil na první místo a vzdal se předsednictví KDU-ČSL.

Jaká byla vaše původní rodina? Váš otec Miloslav Výborný byl poslancem, ministrem, pak soudcem Ústavního a donedávna Nejvyššího správního soudu.
Vyrůstal jsem s pevným ukotvením ve víře, kte-rou jsem nemusel složitě objevovat. Žili jsme na malém městě a oba rodiče byli právníci. Mi-nistroval jsem od tří let u babičky a dědy v Ro-nově nad Doubravou a pak i doma v Heřmanově Městci. Asi to poznal každý věřící žák té doby. Soudružky učitelky kladly takové ty úsměvné dotazy: proč chodím každou neděli do kostela nebo jestli mi nevadí, že nebudu moci jít na vysokou školu. Odpovídal jsem jim, že oba rodiče jsou právníci a vystudovali, takže to nebude tak horké. Zlom přišel, když jsem ve třinácti letech prožil listopad 1989. Taťka se od roku 1990 začal v politice angažovat opravdu aktivně, stal se poslancem, ministrem a předsedou legislativní rady vlády.

Když začínal, stál jste tedy na prahu dospívání...
Otevíraly se obzory, možnosti, aktivity, a já měl proto pořádně nabitý program. Ve městě jsme obnovili junáka a vedl jsem skautskou družinu. V pubertě mě „odchovali“ salesiáni, a tak jsem na jejich chaloupky jezdil i jako vedoucí. A pak přišlo docela těžké rozhodování o životní cestě – po gymnáziu jsem absolvoval rok v teologickém konviktu v Litoměřicích a rok na vojně, což byla skvělá možnost poznat specifická společenská prostředí. A poté následovalo studium teologie a historie na univerzitě v Olomouci.

Co vás přivedlo do politiky, když dokola slýcháme, jaká je to špína.
Mně se tohle tvrzení hrozně příčí a je to jeden z důvodů, proč jsem ve věcech veřejných aktivní. Chceme-li změnu, kultivovat politické prostředí a vnášet do něj žité hodnoty, musíme u toho být. A k tomu je důležité všechny politiky provázet modlitbou. Osobně to pro mě hodně znamená a jsem za tuto podporuvděčný.

Co vás tady v Poslanecké sněmovně nejvíc zaskočilo?
Věděl jsem díky taťkovi, do čeho jdu, tedy i že je to časově velmi náročné. Ale ono je to ještě horší! Chcete-li zodpovědně vykonávat práci poslance, nota bene předsedy strany, jde to hodně nad rámec běžného pracovního úvazku. Sněmovna není elitní klub, nýbrž zastupitelský sbor, který odráží rozmanitost celé společnosti. Nesedí zde dvě stě moudrých a pomazaných hlav. Jsou tu lidé, kterých si i přes odlišnost názorů velmi vážím, ale také poslanci, které „musím vyslechnout“, protože to je podstata demokracie. Jsme totiž v parlamentu, kde se má vést diskuse.

Před čtyřmi měsíci vám náhlé úmrtí vaší paní obrátilo život naruby. Kvůli rodině jste se vzdal předsednictví KDU-ČSL. V našich poměrech rodiny vrcholných politiků spíš berou za své. Jak se daří vám a vašim dětem překonat takovou ztrátu a životní situaci?
Žijeme. A díváme se hlavně dopředu. Jsou chvíle, kdy mě to ještě pořád dohání k slzám. Ale úkolem pro mě i mé tři děti je s touto ztrátou se vyrovnat. I když je to hrozně těžké, snažíme se o to. Věříme, že Markéta je v tuto chvíli naší mocnou přímluvkyní, a tak ji máme jako svou patronku.

Jak vaše víra ovlivnila rozhodování, co dál se svým životem?
Pánu Bohu jsem od Markétiny smrti mnohokrát vyčetl, proč se to muselo stát, že tomu nikdo nerozumíme. A proč je tak krutý… Myslím, že v těchto situacích je docela na místě si to s Hospodinem vyříkat v dobrém „jako chlap s chlapem“. Občas Bohu nerozumíme. Zřejmě do konce života nebudu vědět, proč Markéta umřela takhle a teď. Mnohokrát jsem si vzpomněl na starozákonního Joba. Jak autentické… Víra je v této situaci pro mě a pro naši rodinu kotvou, abychom přijali, že Boží kroky mají smysl, který nám není znám – a možná ho tady na Zemi nepochopíme a všechno nám do sebe zapadne až na věčnosti. Díky víře žijeme v naději, že Markétin odchod není ztrátou na věky věků. Kdybychom neměli pevnou víru, že se jednou shledáme a že je to jen dočasné rozloučení, byly by pocity bolesti daleko větší.

Co vám pomohlo v rozhodnutí přestat být předsedou?

To ve mně uzrálo hned v prvních okamžicích, kdy jsem se o Markétině smrti dozvěděl. Věděl jsem, že tři děti ve věku 10, 13 a 16 let nemůžu nechat samotné. V tomto smyslu bylo rozhodnutí pro Vendelína, Míšu a Amálku jednoduché. Nechtěl jsem se dostat do situace, kdy by mi za pár let velmi oprávněně vyčetli, že jsem je hodil přes palubu. Markéta mě podpořila, když jsem vstoupil do politiky a pak když jsem se stal předsedou. Mohl jsem ho půl roku dělat jen díky tomu, že starost a péči o rodinu a děti nesla hlavně ona.

Když jsem jako politik, jako předseda KDU-ČSL říkal, že rodiče a rodina jsou naše priorita, bylo by velmi nezodpovědné, kdybych se choval jinak. Tady platí ono „po ovoci poznáte je“.

Nebylo to ale jednoduché, protože jsem nesl zodpovědnost, a mrzí mě, že jsem řadu věcí nedokončil. Ale nemohl jsem jinak a jsem rád, že jsem štafetu mohl předat novému předsedovi, který na práci celého mého týmu plynule naváže.

Při té předávce štafety jste zdůraznil, že křesťansko-demokratická politika by se měla opírat o tři základní principy: rodina je nade vše, rodiče jsou hrdinové a děti jsou budoucnost. Jak tyto tři srozumitelné teze uvést do života?

Od úrovně rodiny, obce, města, kraje až po parlament a tvorbu zákonů by ve všech rozhodnutích mělo rezonovat, jestli přináší něco pozitivního pro rodinu, rodiče a děti. Lhostejno, zda řešíme exekuce, kvalitu vzdělávání nebo založení mateřského centra na vsi. Deficit máme v akcentech rodinné politiky – rodiče si zaslouží často opomíjené ocenění své rodičovské role. A nejen tím, že zajistíme vyšší rodičovský příspěvek.

Rodina ještě víc než peníze postrádá čas, aby se její členové mohli věnovat sobě navzájem, aby se domov nestal noclehárnou. Je to běh na dlouhou trať, ale pomoci v tom můžeme, třeba legislativou – například zavedením sdílených pracovních úvazků.

V komentáři KT Josef Mlejnek lidovcům vyčetl krizi identity. Máte potíže s identitou?

Těžko bychom v České republice hledali politickou stranu, která má identitu tak jasně danou a žitou jako KDU-ČSL. Stojíme na pilířích židovsko-křesťanského dědictví a křesťanské sociální nauky. V oblasti ekonomiky, stejně jako evropská křesťanská demokracie, se hlásíme k sociálně-tržnímu hospodářství, tedy k tomu, co vybudovalo Evropu po 2. světové válce. Své problémy máme. Ale krize identity?

S některými tématy, jako je třeba rodina, vám však trvale vypalují rybník političtí rivalové.

Nemáme patent na rodinu a budu rád, když naše prorodinná opatření podpoří všichni. Ale snažíme se být v této oblasti důraznější. Když se řekne ODS, všichni si představí podporu podnikatelů. A když se řekne KDU-ČSL, měli by si všichni vybavit křesťanské demokraty, kteří hájí zájmy rodičů a rodiny. A skrze rodinu přistupují ke všem oblastem a společenským tématům – od vzdělávání přes zdravotnictví až po daňový i sociální systém. Zkrátka v tom musíme být uvěřitelní.

Nejsme strana, která by byla jen pro věřící, nejsme navázáni na Českou biskupskou konferenci ani na Ekumenickou radu církví. Pro nás jsou to důležití partneři, podobně jako třeba Hospodářská komora nebo Charita. Náš volič je kriticky myslící člověk, pro něhož reprezentujeme jeden ze tří pilířů politiky, které v Evropě vykrystalizovaly po 2. světové válce: jeden je liberální, druhý je sociálně demokratický a třetí – ten náš – konzervativně křesťanský.

Jenže dnes zvedají vaše témata i strany, které do těchto schémat nezapadají. A slaví s tím úspěch.

My nikdy nebudeme politickou stranou pro všechny. Naši rivalové se často orientují a chovají podle toho, „jak vítr fouká“ a odkud jdou hlasy voličů, o které jim utilitárně jde. Doufejme, že si to uvědomí i podstatná část společnosti.

Není proto na čase uvažovat o větším spojení rozumných demokratických sil?

Možností je celá řada. A chceme-li změnit situaci v České republice k lepšímu, musíme hledat platformu, která bude vítěznou ve volbách v roce 2021. Netroufnu si odhadnout, které řešení bude nejlepší a správné. Je zodpovědností politiků opozičních demokratických stran, aby letos takové řešení hledali. Úkolem je spolu komunikovat, protože k vítězství vede i moudrá forma spolupráce. Bude třeba méně pohledu nazpět a hodně velkorysosti a odvahy.

Jenže kde se dva perou, třetí se směje.

Je to složité. Když jsme hovořili o identitě, hodnotovém ukotvení a programu politických stran, jsou například Piráti a KDU-ČSL programově úplně jinde. Ale to neznamená, že na některých věcech nejsme schopni se tady ve Sněmovně dohodnout. Jsou strany, s nimiž jsme si bližší, jsou strany, kde jsme si více vzdáleni. Hlavně musíme zůstat srozumitelní pro voliče, aby nám někdo nevyčítal krizi identity.

V okamžiku, kdy za námi budou krajské a senátní volby, což je teď cíl všech politických stran, přijde na řadu debata, jak to bude s volbami v roce 2021. Jestli do nich lidovci půjdou samostatně, nebo ve spolupráci s někým, případně s kým. To je dnes otevřené. A nezapomeňme na limity dané současným volebním zákonem. I proto se maximálně snažím o jeho úpravu. Ale je pravdou, že ve společnosti rezonuje velká nespokojenost – to jsme viděli na podzim na Letné i jinde na náměstích. Nejhorší by bylo tuto naději zklamat a nevyslyšet.

Poslaneckou sněmovnu jste neopustil. Jak tedy vidíte svou další politickou kariéru?

Život posledních týdnů a měsíců mě naučil v dlouhodobějším horizontu příliš neplánovat. Práce poslance je ještě na rok a půl, pokud bych tedy dokončil celý mandát. Kdyby to nešlo skloubit s mým hlavním úkolem, což je postarat se o naše děti, můžu kdykoliv mandát složit. Ale jsem přesvědčen, že si čas dokážu zorganizovat, abych to zvládl. Stejně bych musel chodit do práce – nejspíš učit na gymnázium, kde místo stále mám. Některé věci bych tu ale rád dokončil. Věnuji se hodně volebnímu zákonu nebo exekucím, které jsou obrovským problémem pro téměř milion občanů. Kdyby se to povedlo dotáhnout do zdárného konce, řekl bych si, že ty čtyři roky nebyly úplně ztraceným časem.

MAREK VÝBORNÝ (* 10. července 1976), dříve středoškolský pedagog, nyní poslanec. Od března 2019 do ledna 2020 předseda KDU-ČSL. Je vdovec a otec tří dětí. Ve své domovské farnosti je akolytou a angažuje se v České křesťanské akademii. Mezi jeho záliby patří cyklistika.

kategorie Z médií