Když se řekne důchodová reforma, tak vyraší osypky voličům, ale i nám politikům. Už tu byly pokusy neudržitelnou situaci řešit, ale dopředu jsme se nepohnuli. Již několik ministrů si na reformě vylámalo zuby, jiní radši celý problém ignorovali dokonce i v dobách rozpočtově klidných. To, že ji nikdo neprosadil, ukazuje, že politici nechtějí myslet do budoucna a nad rámec svého volebního období. Nelze se tedy divit tomu, že pojem „důchodová reforma“ vyvolává po všech marných pokusech pocity nejistoty a nedůvěry.
Pokud země neumí zareagovat na nepříznivé demografické a sociální trendy a nastavit alespoň trochu předvídatelné podmínky pro budoucí důchodce, zásadně selhává. Aby reforma proběhla a nastavili jsme ufinancovatelný systém důchodů pro další generace, musí voliči i politici překonat hned několik strachů.
Tím prvním je strach vůbec něco udělat. Jako národ máme hodně mizernou finanční gramotnost. Z debat, které jako senátorka často vedu, vidím, že nezřídka je tomu tak i u politiků. Málokdo si uvědomuje, jak moc neudržitelný systém je. Tím pádem do toho hodně kyselého jablka málokdo chce kousnout. Jenže musíme, není na co čekat. Nejen dnešní generace důchodců chce mít důstojné důchody. Úplně stejně si je zaslouží i ti, kteří do důchodu půjdou až za dvacet let.
Více zde.