Vztahy mezi politikou a sportem se vždy prolínaly a často křížily. Dopady sportovní diplomacie můžeme pozorovat od nepaměti. Jedním z výrazných příkladů je zákaz účasti Jihoafrické republice na olympijských hrách v letech 1964–1992 kvůli politice rasové segregace. Tehdy poprvé Mezinárodní olympijský výbor (MOV) zakázal konkrétnímu státu účast na olympiádě. Zcela opačný příběh zažili čeští sportovci v roce 1984, kdy celý východní blok bojkotoval olympiádu v USA. Ačkoliv má být sport neutrální, olympiáda vždy byla prestižní záležitostí s návazností na vysokou politiku. Představitelé nedemokratických systémů Putin a Lukašenko jsou si toho dobře vědomi a úspěch svých sportovců dlouhodobě využívají jako nástroj vnitřní i vnější politické propagandy.

Do letní olympiády zbývá rok a Paříž se na ni poctivě chystá. O pár tisíc kilometrů dál Rusko stále okupuje Ukrajinu. Už od starověku je přitom olympiáda symbolem míru a férového soupeření. Sportovci podporující ruskou vojenskou agresi jsou s myšlenkou míru a fair play v přímém rozporu. Přístup MOV k účasti ruských a běloruských sportovců je pro mne velkým zklamáním. O to víc si vážím stanoviska Českého olympijského výboru (ČOV). Podle návrhu expertní komise ČOV by ruští i běloruští sportovci, kteří by chtěli na olympiádě startovat pod neutrální vlajkou, museli podepsat čestné prohlášení, kterým odsoudí jakoukoliv agresi proti kterémukoliv z členských států OSN. Tím by prakticky odsoudili i ruskou invazi na Ukrajinu. Tento návrh považuji za dobrý kompromis, který by mohl získat podporu většiny členů MOV.

Více zde.