Valerie Halych se na začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 ocitla u babičky na okupovaném území. Bylo jí 15 let a kvůli vojenským útokům se rok nemohla spojit se svojí matkou. Pod záminkou bezpečí jí otec poslal na střední školu v Rusku. Brzy ale zjistila, že Rusko z ní chce udělat Rusku – měla zapomenout na Ukrajinu, na rodinu, přátele i svůj jazyk. To, co vypadalo jako obyčejná změna prostředí a útěk do bezpečí, se brzy změnilo v boj o její identitu a svobodu. Valerie se pokusila vrátit, ale nebylo to jednoduché. Podařilo se jí to až na třetí pokus. Dodnes na to nevzpomíná ráda. Tisíce dalších dětí to štěstí nemělo a jsou proti své vůli stále v Rusku.
Jsem jí vděčná za to, že přijala naše pozvání do Evropského parlamentu a sdílela s námi svůj příběh. Hlavní březnová rozprava ve Štrasburku byla právě na téma násilně deportovaných ukrajinských dětí do Ruska. Byla součástí mého dlouhodobého úsilí o návrat těchto dětí do vlasti a snahy připomínat a monitorovat Putinovy válečné zločiny.
Debatu se nám podařilo umístit na první příčku štrasburské agendy i díky velké vytrvalosti mého asistenta Martina. Ten má také obrovskou zásluhu na tom, že Valerie, se svojí maminkou Natálií i právníkem z ukrajinské lidskoprávní organizace Hlasy dětí, nakonec skutečně přijeli do Evropského parlamentu a podali svědectví.
Více zde.