Po schválení zákona, kterým jsme upravili vztahy osob stejného pohlaví vysílala Česká televize pořad 90´, kde vystoupila řada rozmanitých hostů, zčásti politiků, zčásti expertů. Posledním z nich byl i psycholog Jeroným Klimeš, jehož vystoupení v jednom momentu signalizovalo, že tato pasáž rozhovoru nedopadne dobře. Po dotazu moderátorce, kolik měla sexuálních partnerů, pokračoval vyjádřením, že průměrný homosexuál-muž má za život 100 - 500 partnerů a vygradoval to poznámkou, že na takové množství jako homosexuálové by se asi sama nikdy nedostala. Pokračoval směšováním homosexuality s úchylkami a argumenty, že mezi pedofily je významně víc homosexuálů než heterosexuálů. Za tolik urážek v jedné větě má jasnou nominaci na Prasáka roku. Očividně zaskočená moderátorka se Klimeše ptala, zda se skutečně jedná o relevantní čísla a z čeho vycházejí. Ten přislíbil, že v případě zájmu studie zašle. V případě živého vysílání skoro výsměch.

Jestli mne něco dráždí, je to ohánění se nepravdami a polopravdami v argumentaci. Účelová argumentace byla před schválením zákona o narovnání práv stejnopohlavním párům naším denním chlebem. V určitý moment přestanete věřit jedné i druhé straně, protože to množství protichůdných informací je tak obrovské, že pojem „pravda“ přestává mít obsah. Přesto máme obrovskou zodpovědnost za rozhodnutí, které ovlivní tisíce a miliony lidí. Cestou z toho ven je mravenčí práce se zdroji, ověřování, ověřování a ještě jednou ověřování. A debata s experty, kteří jsou uznáváni svou odbornou komunitou.

Veřejnoprávní televize v tomto hraje obrovskou roli. Má zodpovědnost stejně jako my politici, protože vypouští do světa informace, které si divák často nemůže a ani necítí potřebu ověřit, protože je říká odborník. Neodborníka by si televize přece nezvala. Jakýsi respekt k tomu, co se „píše v novinách, co se vysílá v televizi a píše na internetu“ v nás přetrvává dodnes. Je zcela v pořádku dávat prostor různým názorům, ale je problematické zvát hosty, od nichž se distancuje i odborná veřejnost. V případě pana Klimeše nebylo těžké na pár kliknutí zjistit, že už v roce 2019 vyzvala Rada Českomoravské psychologické společnosti média, aby mu nedávala prostor. Ve stejném roce Psychologický ústav Akademie věd ČR dementoval mnohá jeho “odborná” tvrzení a České televizi popřáli šťastnější ruku při zvaní odborníků z řad psychologů. To je vlastně na tom to nejsmutnější.

V tomto smyslu směřovala moje prosba k řediteli České televize Janu Součkovi, zda by se televize od vyjádření pana Klimeše distancovala a zvala své hosty velmi uvážlivě. Rozumím tomu, že není možné vědět, o čem bude host mluvit a jaké slovní obraty zvolí. Ale je možné předem zjistit, zda jeho postoje jsou uznávány i odbornou komunitou, právě proto, aby mohly být veřejností brány věrohodně. Ne, nejedná se o nátlak politiků, aby byly umlčeny určité názorové proudy. Nemusím s panem Klimešem ve všem souhlasit, má zcela právo mít názor na to, co považuje za lepší s ohledem na svou dlouhou zkušenost psychologa. Problém mám s urážkami, nepodloženými, až urážlivými tvrzeními o množství partnerů průměrných homosexuálů, propojování homosexuality s úchylkami a zjevnou neodborností a neprofesionalitou, od které se dříve distancovali i jeho kolegové.

Tenhle příběh ale už má snad konec. Ve svém vyjádření se mluvčí České televize distancovala. Ozval se Psychologický ústav Akademie věd, sexuologové se vymezili vůči závěrům, které prezentoval. Chybí už jen, aby se pan Klimeš omluvil a poslal kytku moderátorce pořadu Nikole Reindlové. A případně přehodnotil svoje veřejné vystupování.