KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Z médií Lumír Kantor (za KDU-ČSL): Člověk by měl vracet to, co od života dostal
Zpět

Lumír Kantor (za KDU-ČSL): Člověk by měl vracet to, co od života dostal

Přidáno 2. 9. 2022
Ilustrační foto
hanackyvecernik.cz

Je uznávaným primářem novorozeneckého oddělení a v letošních volbách obhajuje mandát senátora. Svou práci miluje a vidí v ní hluboký smysl. O medicíně hovoří s neutuchajícím nadšením a do senátu jezdí, jak sám s úsměvem tvrdí, za odměnu. Je přemýšlivý, rozvážný, rád čte a těší jej úspěchy, kterých se daří dosahovat pilnou a poctivou prací. Jak složitá byla jeho cesta za lékařským diplomem, co jej zásadně ovlivnilo, kdy cítí zadostiučinění a co ho na práci baví, co se mu podařilo, proč znovu kandiduje do senátu, jak vnímá sám sebe i co považuje za vznešené, se dozvíte v rozhovoru.

Jste dětský lékař, primář novorozeneckého oddělení, soudní znalec, vysokoškolský pedagog, býval jste předsedou české neonatologické společnosti, nyní obhajujete mandát senátora… Jste velmi činorodý člověk. Je to tak, že si bez práce nedovedete sám sebe představit? 
(usměje se a chvíli přemýšlí)
 Jeden z mých synů se mě kdysi před lety ptal: tati, jsi pracovitý? Vzpomínám, že jsem mu tehdy řekl, že nevím. Práce mě uspokojuje, ale člověk vždy tak nějak tuší nebo ví, že má ještě rezervy. Ale když mi někdo položí otázku, jak odpočívám, tak je pravda, že odpovídám: v práci. Pokud se práce daří, člověk v ní nachází uspokojení.
 
Vaše cesta k lékařskému diplomu ale nebyla úplně přímočará a standardní. Jak se z mladého muže, který se nejprve vyučí elektromechanikem, poté vystuduje střední průmyslovou školu, stane velmi uznávaný primář tak krásného oddělení, jakým novorozenecké oddělení bezesporu je? Jak byste tuto cestu popsal?
Samotného mě to i po těch letech udivuje. (smích) Maminka byla laborantka, tatínek muzikant – hrál ve filharmonii na příčnou flétnu a učil na hudební škole. Před pár lety jsem zjistil, že učil asi půlku Olomouce na zobcovou flétnu. Byl první, kdo tu tento obor zaváděl. Takže jsem byl vychováván v jiném prostředí než možná mnozí mí kolegové, kteří třeba už od šesté sedmé třídy doma od rodičů lékařů slýchávali, že z nich také jednou bude pan doktor. Já jsem chtěl jít na zemědělsko-ekonomickou školu v Mohelnici. Představoval jsem si, že budu lesníkem – to byly mé tehdejší maximální ambice. Jenže jsem se tam nedostal a byl jsem rád, že mě na poslední chvíli vzali na učiliště. Tehdy to byla jedna z posledních škol, která byla k mání, takže to celé bylo takové řízení osudu. A když o tom tak přemýšlím, domnívám se, že mé dětství, kdy se člověk nějak formuje, bylo do velké míry poznamenané tím, že jsem takřka celou druhou a třetí třídu strávil v nemocnici. Měl jsem kloubní obtíže a téměř dva roky jsem musel ležet v léčebně v Lužích-Košumberku. V té době byl celý systém vůči dětem, jež se takto léčily, poněkud nepřátelský. Návštěvy byly povoleny jednou za šest týdnů. Vždy v daný den se tedy celá léčebna na dvě tři hodiny obsadila příbuznými. Naštěstí dnes už to funguje úplně jinak… Byl jsem tedy naprosto vytržený z rodinného prostředí. Když pak člověk přijde po dvou letech domů, upřímně, moc sebevědomí nemá. Bojíte se jít i na záchod, protože je tam tma, hledáte se s rodiči. Jsem vděčný za to, jak mi moji rodiče pomáhali, a velkou roli v mém životě sehrál i skaut, kam mě tatínek přihlásil. Byla to opravdu těžká etapa. Školu jsme měli v léčebně tak hodinu dvě denně, vše bylo tudíž zrychlené a ve mně potom přetrvával pocit, že musím všechno dohánět. Ale ten pocit mám stále, že něco doháním. (úsměv)

Více zde.

kategorie Z médií