Co se Vám honí hlavou, když sledujete záběry z Ukrajiny? Vybombardovaná dětská nemocnice, utrpení civilních obyvatel…
Prvotní pocity jsou stejné, jako má většina obyvatel České republiky. Jsou to pocity, které jsem nevěřil, že někdy zažiju. Šok, smutek, neskutečná bolest, kterou jako rodič cítím, když čtu o tom, jak tam umírají děti, ženy, nevinné oběti. Zároveň se mi v hlavě vyvstala otázka, jak v 21. století může někdo chtít válku takto obludných rozměrů, kdy se bombardují města a cíleně zabíjejí civilisté. 

Přišli jsme o iluzi života v míru?
Defacto se nám tím všem zbořila víra v to, že už budeme žít v míru, že nikdo nebude umírat z rukou okupantů. Bohužel, musíme si přiznat, že stále asi nežijeme v tak civilizovaném světe.

Co si z těch hrozných událostí berete Vy jako politik? 
Jako politik vnímám, že je potřeba mnohem intenzivněji než dosud pracovat na zajištění bezpečnosti našeho státu. Že je nutné zvýšit podporu tajným službám, rozpočet na vybavení armády i větší zatraktivnění jednotek dobrovolných záloh. Samozřejmostí je mnohem užší spolupráce s našimi spojenci v NATO, s nimiž jsme zavázáni ke společné obraně našich území. 

Více zde.