Evropa je pro ženy bezpečná. Nebo snad ne? Ve Francii bylo v loňském roce zabito více než sto žen svými současnými nebo bývalými partnery. Ve Španělsku bylo jen během prosince násilně usmrceno devět žen. V Irsku zase statistiky organizace Women’s Aid ukazují, že rok 2022 byl z hlediska vražd žen nejhorší za poslední dekádu – 11 jich zde bylo násilně zabito během posledních 12 měsíců. V České republice v důsledku násilí na ženách zemřelo v loňském roce minimálně 25 žen. Oficiální statistiky u nás ale neexistují. I jedna ženská oběť je však příliš mnoho. Evropa to nemůže tolerovat.
Občané všech členských států EU volají po opatřeních a vlády na tyto požadavky reagují. Například Řecko v roce 2021 zavedlo nový zákon o „násilí a obtěžování“ na pracovišti v souladu s úmluvou Mezinárodní organizace práce (MOP) k zabránění násilí a obtěžování. Odpovídajícím způsobem zároveň upravilo svůj trestní zákoník v oblastech znásilnění, sexuálního obtěžování a nezletilých osob.
Ačkoli vidíme snahu jednotlivých zemí EU na násilí i jeho důsledky reagovat (Francie zkouší nový systém podpory, který má obětem pomoci najít bezpečí a postavit se zpět na nohy, Irsko připravuje rozsáhlé reformy soudů pro rodinné právo), problémy zůstávají. Je tomu tak například v případě definice znásilnění. Ačkoli v osmi zemích EU se definice znásilnění změnila, většina zemí EU stále vyžaduje „důkaz o násilí“, aby bylo možné vznést obvinění. Zjednodušeně řečeno, v současné době platí, že to, co se považuje za znásilnění v jedné evropské zemi, není znásilněním v jiné. O redefinici znásilnění se mluví také v České republice a je to i jeden z cílů, o který s KDU-ČSL usilujeme.
Více zde.