O životním prostředí a klimatu je potřeba mluvit. S kamarády, sousedy, spolupracovníky. Jedině tak se ve společnosti rozšíří osvěta. O tom je přesvědčený ministr životního prostředí Petr Hladík. Jak se péče o planetu a přírodu promítá do jeho osobního života a jak si Česko stojí na cestě k udržitelnosti? Nejen o tom jsme si s ním povídali. Prozradí i to, v čem můžeme inspirovat jiné země a zda máme šanci něco změnit, když důležitými hráči na klimatickém poli jsou i Amerika a Asie.
Co se vám vybaví, když se řekne udržitelnost?
Bude to znít jako klišé, ale je to pro mě vůbec to nejdůležitější téma. Jsem člověk, který je zvyklý nevyhodit nic, co má ještě užitek. Než něco vyhodím, zvažuji, zda se to nedá ještě na něco použít. Dnes se tomu říká cirkularita. Druhý život věcí, možnost materiály recyklovat, používat znovu, abychom dál netěžili naši zemi. Přece jenom jsme ji dostali za dědictví a máme ji předat budoucím generacím, našim dětem, našim vnukům. Nemůžeme si ji celou vytěžit, protože její potenciál je samozřejmě omezený.
Takže se udržitelnost promítá i do vašeho osobního života?
Určitě ano. Někdy jsem s tím až otravný, když se třeba doma ptám, co si mám dát k večeři. Nemyslím tím, aby by mi někdo něco nachystal, ale jestli je v lednici něco, co by se mohlo zkazit a je třeba to sníst.
Jak na to doma reagují?
No, zezačátku s tím žena měla problém. Když jsme se vzali, mou otázku chápala tak, že očekávám, že ona něco nachystá. Tak jsme si vysvětlili, že to od ní opravdu nepožaduji, že moje otázka směřuje k tomu, jestli není něco, co by se mohlo zkazit, abych to snědl.
Více zde.