Představme si. Je středa 29. června. Nad lucemburským Kirchbergem, kde sídlí četné evropské instituce, právě svítá. Z budovy Rady Evropské unie se trousí delegace ministrů životního prostředí, na nichž je patrné vyčerpání, ale hlavně spokojenost. Přes obtížná vyjednávání se podařilo nalézt dohodu sedmadvacítky nad klíčovým souborem nástrojů, díky kterým Evropa může snížit své emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent a zachovat tak naději pro dosažení cílů Pařížské dohody, zabránit drastickým dopadům změny klimatu na své spoluobčany.
To, že jsou tentokrát jednání evropských ministrů o klimatických opatřeních tak intenzivní a prodloužená daleko za stanovený čas jednání, je namístě. Není to jen tím, jak postoupila klimatická krize. Nebo tím, že se další snižování emisí dotkne širšího okruhu podniků a občanů. A také tím, že na samých hranicích Evropské unii zuří válka a Rusko může každým dnem odpojit velkou část Evropy od svých dodávek plynu. Ale o třídu výše tím, že tohle všechno přichází v jeden okamžik a potřebujeme najít dobré řešení pro někdy protichůdné požadavky.
Soubor šesti návrhů evropských zákonů, který teď mají ministři na stole pro své úterní zasedání (které se zřejmě protáhne až do středy), je technicky velmi složitý, rozsáhlý a skrývá se za spoustou zkratek – CBAM, SCF, BRT, ETS1, ESR. Má však základního společného jmenovatele: zajistit, aby zcela nutná dekarbonizace světové ekonomiky proběhla spravedlivě ve všech sektorech ekonomiky, napříč od velkých podniků přes veřejné instituce až po domácnosti, a se zapojením mezinárodního obchodu mezi EU a zbytkem světa.
Více zde.