Legalizaci eutanazie nevnímám jako známku pokroku, ale jako nebezpečné selhání společnosti – jako rezignaci na pomoc těm, kdo ztrácejí síly. Vidím, že v zemích, kde byla zavedena, se z výjimky pro nevyléčitelně nemocné stalo řešení i pro chronicky nemocné, lidi s psychickými potížemi nebo dokonce děti. Ani nejpřísnější pravidla nedokázala zabránit zneužití a společenskému tlaku na slabé. Jsem věřící člověk, ale mé odmítnutí eutanazie není jen otázkou víry. Jde o lidskost, o naši schopnost chránit zranitelné a nepodmiňovat důstojnost soběstačností. Děsí mě představa společnosti, kde se starý nebo nemocný člověk začne ptát, jestli už není na obtíž. Tento tichý tlak, „stress to choose“, je podle mě jedním z nejnebezpečnějších civilizačních zlomů. Místo hledání „důstojného odchodu“ chci hledat důvody, proč zůstat. Věřím v paliativní péči, která neslouží ke zkrácení života, ale k naplnění posledních dnů úlevou, blízkostí a soucitem. Člověk má umírat na rukou druhých, ne jejich rukama. Skutečný pokrok pro mě není v právu zemřít, ale v odvaze zůstat u těch, kteří odcházejí.