KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Různé Tomáš Zdechovský: Migraci v EU je třeba dát nějaký řád
Zpět

Tomáš Zdechovský: Migraci v EU je třeba dát nějaký řád

Přidáno 28. 3. 2024
Ilustrační foto
iDnes.cz

Máme-li prosperovat, musíme se o to snažit ve společenství států, které je nám blízké. A EU vyznává hodnoty, na něž Češi slyší. Ve svém třetím období chci říkat věci jasně. Když uvidím, že je něco blbost, servítky si brát nebudu, říká lídr KDU-ČSL a čtyřka vládního bloku SPOLU Tomáš Zdechovský.

Píše se rok 2024, což představuje 10. výročí vašeho působení v Evropském parlamentu. Vzpomínáte si vůbec na začátky v roce 2014, nebo jsou už spíše schovány pod nánosem každodenní práce v průběhu těch let?

Začátky si pamatuji, protože ta kampaň a všechno kolem bylo strašně vydřené. Bylo mi v té době 34 let, musel jsem skončit podnikání, přeskočit do politiky a začít se v ní pohybovat. Takže bych si určitě vzpomněl i na první den, kdy jsem nastoupil jako europoslanec do instituce, kde jsem byl předtím jako asistent nebo stážista. Byl to samozřejmě úplně jiný vstup, jiný pohled… Musel jsem hledat ubytování pro rodinu, bylo to těžké. Ale jsem rád, že jsme to zvládli.

Co vám bylo jasné, když jste nastoupil do EP?

Já jsem asi měl tu znalost poměrně velkou, pracoval jsem přes dva roky jako konzultant a PR pomocník europoslankyně Zuzany Roithové. Takže jsem strávil už předtím část svého života v Bruselu u ní v kanceláři. Věděl jsem, jaké jsou delegace a výbory, sledoval jsem evropskou politiku poměrně intenzívně od roku 2004. Jezdil jsem na akce Mladých lidovců, znal jsem lidi, kteří se potom dostali se mnou do Evropského parlamentu. Ten přechod byl nakonec poměrně snadný. Myslím, že daleko větší problém měli kolegové, kteří předtím nikdy v politice nebyli. Ti to měli ze začátku mnohem složitější.

Přihlíží se při pracovním zařazení v EP k předešlé profesi, myslím tím uvnitř frakce, nebo máte šanci se ke členství ve výborech sám hlásit?

Ze začátku bylo v EP hodně seniorů, kdežto já jsem byl jeden z nejmladších europoslanců. Když tam vidíte škálu různých ministrů, premiérů, bývalých prezidentů či lidí, co jsou v politice dlouhodobě, tak ti mají právo první volby. Vy jako junior se musíte propracovat. Ale právě tím, že jsem nepokračoval jako mnozí kolegové v podnikání, protože jsem ho do srpna (2014) uzavřel, mohl jsem se od září věnovat práci v EP opravdu naplno. Po roce a půl jsem získal pozici vícekoordinátora. Pak už bylo poměrně jednoduché udělat si v europarlamentu respekt – pracovitostí, angažovaností a schopností dotáhnout některá složitá vyjednávání do konce. To je důvod, proč třeba v době, kdy se měnil šéf delegace pro Střední Asii, která je strašně důležitá s ohledem na ruské sankce, bylo toto místo nabídnuto mně. Za rok a čtvrt, když se podíváte na výsledky této delegace, se tyto zlepšily o nějakých 600, 700 procent. Každý týden máme v Bruselu minimálně jednoho ministra nebo důležitého politika z těchto zemí. Několikrát jsme tam byli také my a věci se dají opravdu neskutečným způsobem posouvat.

Skupina Evropské lidové strany (EPP) je od roku 2014 nejsilnější frakcí, jak velká je konkurence uvnitř této skupiny?

Ta konkurence je obrovská. Přijde tam mnoho lidí a my máme zastoupení ze všech evropských států. A ti lidé jsou poměrně dost ambiciózní a snaží se prosadit, protože vědí, že za pět let budou svůj mandát obhajovat. Je to o šikovnosti, talentu, rychlosti a o tom, jakým způsobem vás ten tým podporuje. Ne každý europoslanec si se svým týmem sedne – a nemá možnost vzít si k sobě lidi, které chce. Velmi často se asistenti v některých státech dědí. Takže máme europoslance, který přijde jako nový, ovšem zdědí asistenta, který je tam 20 let a je zvyklý na určitý styl práce. Ten byl možná před 20 lety super, ale dneska je nevyhovující. Řeknu vám tři příklady. Když jsem začínal v Evropském parlamentu v roce 2014, tak se vše tisklo. Dostali jsme pořad jednání, nosili jsme velký šanon papírů. Dneska je všechno digitální. Druhá věc je, že asistenti museli v EP být a chodit do práce. Dneska se můžu připojit online a pracovat z domova. Třetí věc je, že velkou část práce, třeba v kanceláři, vykonává umělá inteligence. Používám ji intenzivně, obrovským způsobem zrychlila práci. Člověk, který umělou inteligenci nepoužívá nebo nedigitalizuje svou kancelář, v daných procesech nebo v rozhodování v práci ve výborech prostě nestíhá. Tady jsou ty největší rozdíly.

Jste považován za člověka, který si nebere servítky? Je tato razance součástí vašeho založení, nebo jste si ji postupně osvojil?

Jsou to obě věci. Předně je to přirozenost. Můj dědeček byl za nacistů zavřený v koncentráku: vedl si deník, kde psal o tom, jak je důležité prostě bojovat za to, aby byla demokracie. Toto v životě rozvíjel můj táta, který byl obrovský demokrat a zastánce Masarykových názorů, a jsem si to prostě přinesl. Říkal jsem si, že je potřeba říkat věci jasně. Na druhou stranu přiznávám, že jsem měl jednoho z nejlepších mediálních poradců. Je to člověk, který připravoval na volební kampaň Hillary Clintonovou. Udělal několik izraelských premiérů. Spolupracuje s Ursulou von der Leyenovou, učil ji mluvit. A tento člověk se stal postupně mým přítelem. Školil mě se svým týmem a myslím, že nastala velká změna v mém vystupování a chování. Já jsem se třeba nedokázal smát do kamery. Když je k tomu důvod, je potřeba se na lidi usmát. Lidi si vás často zapamatují právě podle toho úsměvu, protože většina politiků se nesměje. Naučil mě i další věci a triky, které fungují.

Kde jste přišel k takovému guru? Vybral jste si ho, nebo jste se potkali a zjistili, že byste si mohli rozumět?

Potkali jsme se úplně náhodou v Evropském parlamentu. Dostal nabídku tam školit a já jsem byl jeden z mála, který řekl OK, protože neumím komunikovat. Na rozdíl od většiny kolegů, kteří říkají, že to nepotřebují. Když přestal v parlamentu fungovat, tak jsme se stali rodinnými přáteli. Jsme skoro každý týden nebo jednou za čtrnáct dní v kontaktu. Velmi často sleduje moje vyjádření na zahraničních televizích a píše mi své poznámky. Za chvíli bude v penzi a na některé věci se už dívá výrazně s nadhledem. Snaží se posouvat důležité věci, než aby se zajímal to, zda mu za jeho službu zaplatíte.

Takže to propojení tam stále je…

Ano, i teď před volbami. Je hodně věcí, co mi sepsal, co bychom měli dělat, jak bychom to měli dělat. Snažíme se o tom přemýšlet v koalici SPOLU. Pamatujete si, jak Petr Fiala změnil komunikaci z pana profesora v člověka, který má drive? Byl jsem ve volebním štábu se Zbyňkem Stanjurou – otevřeli jsme to téma, dali Petru Fialovi spoustu poznámek, který mi poslal ten můj kamarád. Kde přesně popisoval, co by měl udělat pro to, aby se stal lídrem. Bylo pak na týmu Petra Fialy, aby ho přesvědčili. Myslím si, že se ve spoustě bodů trefil, a Petr Fiala začal vystupovat jinak.

Můžete říci, kdo je oním vaším mediálním rádcem a přítelem?

Je to Sacha Liling, ikona svého oboru. Má mimochodem české kořeny, jeho dědeček byl Žid, který odešel do Kanady a Londýna, přes Izrael se dostal do Bruselu. Možnost se s ním potkat měli rovněž další čeští europoslanci. Je to člověk, který mě výrazným způsobem nakopl.

Jak do vaší životní dráhy, do zkušeností a zážitků zapadá studium teologie? Šlo o etapu poplatnou věku, nebo o volbu, z níž čerpáte dodnes?

V určité etapě svého života jsem uvažoval o kněžství. Byl jsem hodně aktivní ve farnosti a člověk také občas přemýšlí o tom, jestli nemá nějaké duchovní poslání. Na druhou stranu, právě v době, kdy jsem začínal na teologické fakultě (Jihočeské univerzity, pozn. red.), mi umřel táta a já se musel postarat o rodinu. O bráchu, který je těžce nemocný, o mámu. Navíc jsme měli docela velké hospodářství… Mám teologickou fakultu, dodělal jsem dva obory, pastoračně sociální a asistent-pedagog volného času. Studoval jsem v Římě na papežské univerzitě, byl jsem rok v semináři… Já to beru, že to byla nějaká životní etapa. Hlásil jsem se původně na vojenskou akademii, kam jsem se dostal, následně jsem šel na teologii. Dneska jsem se zase k vojenské činnosti jako voják aktivní zálohy vrátil. Člověk má v životě takové etapy. Vždycky musí poslouchat, kam má jít. Myslím, že teologie je dobrá průprava. Škola v Českých Budějovicích je velmi kvalitní: naučila mě všeobecný rozhled a myslím, že určitého druhu i filozofické myšlení, které se k politice rozhodně hodí. Ale dneska bych asi šel studovat matematiku a fyziku. Teologická fakulta byla pro mě tehdy cestou k tomu, abych poznal sám sebe.

Pojďme se ještě jednou ohlédnout za tou první pětiletkou, do které jste přišel relativně připraven – a která byla, v porovnání s dalšími lety, relativně ještě „v pořádku“. Jaké momenty si z práce v Evropském parlamentu v letech 2014 až 2019 vybavujete nejvíce?

Cítil jsem obrovské zklamání z celé Evropské unie po teroristických útocích v Bruselu a hlavně v Paříži a Nice. Všechna ta místa jsem navštívil, o všech těch místech jsem hovořil. Prožil jsem zklamání z českých novinářů, kteří nebyli ochotni psát pravdu o migraci. Mluvilo se velmi často o tom, že jsou to uprchlíci…A když jsem řekl, na základě svých zkušeností a popisu od policistů, že to je jinak, že většina těch lidí jsou nelegální migranti, že je celá ta situace spojená s obrovským byznysem, mafií převaděčů a podobně, nebyl o tom nikdo ochoten diskutovat. Stejně tak nechtěla společnost diskutovat o ghettech, která se začala tvořit na základě této migrace, ať už Bruselu, nebo v Paříži. Život se tam naprosto změnil – a neochota přiznat si, že součástí migračního proudu mohou být lidé, kteří nemají rádi evropské hodnoty, evropskou společnost, svobodu a demokracii, byla pro mě velký zklamáním. Především z řad některých autorit uvnitř KDU-ČSL.

Téma migrace, vzato pocitově, nicméně nezmizelo, rezonuje v EU stále. Zajímalo by mě, jak silně, kde více či méně a proč…

Pocitově je to hodně silné téma ve státech, kde je imigrace problém. V Itálii, Španělsku, Francii, Belgii, Nizozemsku. Tam je to téma, které bude vždy stoprocentně rozhodovat volby. Dnes to vidíme v Německu. Koukněme se, jak postupně stoupají preference AfD. Byla to strana, která mívala pět, sedm procent. V současnosti v některých spolkových zemích vyhrává volby. Vidíme rovněž vzestup nacionalismu v Rakousku. Myslím, že migraci je třeba dát nějaký řád. Prostě ten člověk, když přijde, nám buďto do pěti dnů doloží svůj původ a my jsme schopni posoudit, proč se nemá kam vrátit, a poskytneme mu ochranu. Na tom přece stojí evropské hodnoty. A ten člověk se potom více snaží začlenit do společnosti. Nebo sem necháme přijít lidi, kteří celou dobu platí pašerákům, ať už penězi, diamanty, zlatem nebo svým tělem. Tito lidé přijdou zklamaní, vyčerpaní či zneužití a start v evropské společnosti je pro ně katastrofální. Oni Evropu oprávněně nenávidí, protože se jim nedostalo toho, co se slibovalo. Nejlepší prevence pro tyto situace a celou Evropu je, aby se neděly. Aby panovala jasná pravidla a ti lidi o nich budou vědět. Navzájem si o nich řeknou a nenechají se okrádat různými pašeráky.

Co může v tomto směru vykonat Evropský parlament, případně co už konkrétně dělá?

Europarlament dává komisi, která je někdy opravdu teoretická nebo byrokratická, zpětnou vazbu. Komisařka Johansson, která přišla od socialistů ze Švédska, ze začátku vedla velmi proimigrační projevy. Bez ohledu na to, co se dělo a děje v Malmö, Stockholmu, kde na sebe za všedního dne střílí gangy z automatických zbraní. Tlačila imigraci ideologicky. A právě Evropský parlament dokáže zabrzdit spoustu věcí a říci NE, toto opravdu nechceme a prosazovat nebudeme. Protože nejhorší, co si myslím, že občané Unii oprávněně vyčítají, je to, že je někdy odtržená od reality. My přijmeme normu, kterou musíme za dva nebo za tři roky aktualizovat, protože se stane nefunkční. To je příklad kvót nebo další legislativy… Dejme tomu v sociální oblasti, kdy přijímáme regulaci, o níž víme, že přehodíme na lidi velikánskou byrokratickou zátěž a kontroly, že nebudou schopni svou činnost vykonávat.

Chuť regulovat stále trvá?

Bohužel. Když se podíváme na nejvíce inovativní firmy na světě, Evropa jich tam má asi pět. Jsou to hlavně německé firmy, jinak všechno to válcuje Čína a Spojené státy, přidává se Indie. Myslím, že je nutné bouchnout do stolu a být důraznější. Chci říkat věci jasně, je to buďto černé, anebo bílé. Prostě říkat lidem: Já toto nechci. Dříve jsem se snažil být diplomat, hledat slova. Ve druhém (volebním) období už říkám věci jasně. A v tom třetím, budu-li zvolen, si servítky brát nebudu. Když uvidím, že je něco blbost, že to nefunguje… Dneska protestují proti byrokracii zemědělci. A my v kontrolním výboru vidíme, že regulujeme nesmysly. Vidíme spoustu zemědělských politik, co rozdrobují peníze, které budou znamenat nové papíry pro zemědělce. Zemědělci by měli hlavně hospodařit, ideálně ekologicky, a ne vyplňovat papíry o tom, jaké bylo ten den počasí a jestli ten den mohli využít nějaký prostředek. To vše se dá spojit do jednoho rejstříku, který si státní orgán může od nich vzít.