,,Senát se rodil v půli devadesátých let jako nechtěné, a ještě k tomu přenošené dítě; premiér a předseda nejsilnější politické strany jej při první formální návštěvě na půdě Senátu označil za „katastrofu“. Ostatně už v ústavě byl konstruován jako slabší komora. V době platnosti „opoziční smlouvy“ byl navíc oslaben ve své kontrolní roli vůči prezidentu republiky. Bylo absurdní, že se na tomto omezení sám podílel; kdo to zažil a nepodílel se na tom, zažíval pocity nejhlubší hanby a ponížení: totiž sebeponížení. Ani tak se nepovedlo udělat z něho mrzáčka: oslabený Senát stále „vadí“. Vždyť populistické politické strany mají v plánu, dostanou-li se k moci, jej zrušit. (…) Při kulatém výročí Senátu třeba vzpomenout jednoho z jeho dlouholetých předsedů. (…) Jaroslav Kubera byl přesvědčeným obhájcem všech lidských svobod, i svobody ničit si zdraví. Věřil, že všechny svobody spolu souvisejí. A že zákaz kouření povede nakonec i ke zkrácení jiných našich svobod. (…) Jeho velký čas přišel, když prezident republiky, posílený přímou volbou, razil orientaci na Rusko a Čínu. Jaroslav se připravoval na cestu na Taiwan a ocitl se pod neomaleným nátlakem čínské ambasády: byly to hrozby cílené přímo na něho, které ochotně prostředkovala hlava státu. Prezident mu před zraky kamer podal papír bez hlavičky a bez podpisu s jasnými výhrůžkami. (…) Tíha odpovědnosti na něho doléhala s brutální silou. Jeho smrt byla pak němým, ale jasně čitelným vzkazem: nepodlehněme čínskému tlaku, leťme na ten ostrov, který neustále oblétávají a obeplouvají stíhačky a lodě totalitní Číny, navzdory všem hrozbám: ano, jde o naši svobodu mít svou vlastní zahraniční politiku. Troufám si říct, že to byl bod obratu od dosavadní klausovsko-zemanovské zahraniční politiky, odpoutávající nás od Západu. Byla to historická chvíle. Byla to výzva zastavit se na už povážlivě nakloněné rovině a nenechat se zastrašit čínskými hrozbami – to byl Jardův vzkaz do Senátu, k jeho nástupci. A Miloš Vystrčil statečně jeho odkaz vyplnil. Jsem hrdý na oba své nástupce. Splnili vpravdě historickou roli. Jeden svou smrtí, druhý svým činem. Zavazují Senát dodnes. Kdyby jich tenkrát nebylo, kde bychom dnes možná byli? Potřebujeme dnes Senát do dalšího třicetiletí více než kdykoli jindy. Máme se o co opřít: svobodomyslné senátorky a senátoři zavazují ty dnešní, i ty, kdo přijdou po nich. O to přece jde: jednat tak, aby naše činy měly sílu zavazovat v dobrém budoucí správce země." Petr Pithart

Celé úvodní slovo Pitharta naleznete v Almanachu k 30. výročí vzniku Senátu.