KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Různé Proč nesouhlasím s ratifikací Istanbulské úmluvy
Zpět

Proč nesouhlasím s ratifikací Istanbulské úmluvy

Přidáno 6. 8. 2020
Ilustrační foto
Tiskové prohlášení
Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (DN), to je přesný název tzv. Istanbulské úmluvy (IÚ). Její zastánci hovoří o tom, že je potřeba ji co nedříve ratifikovat, neboť tímto podpisem budou oběti domácího násilí lépe chráněny. Já o tom nejsem ale vůbec přesvědčena, a proto se budu v této úvaze zabývat pouze DN a otázky genderu nechám stranou.
Z praxe vím, že nástroje na boj s agresory domácího násilí máme, je otázkou, jak jsou využívány. Od r. 2007 platí v ČR Institut vykázání dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kdy policie na podnět volajícího přijede do bytu a může násilnou osobu vykázat ihned na 10 dní. Oběť zůstává v bytě a odchází agresor, což je změna oproti minulosti, kdy tomu bylo přesně naopak. Oběť si může během těchto 10 dní podat žádost k soudu o prodloužení vykázání a to postupně až na dobu 1 roku. Naše legislativa pamatuje na oběti také v trestním zákoníku, v § 199, kdy oběť může podat trestní oznámení na týrání osoby žijící ve společném obydlí, kdy jsou za týrání sice uloženy nepodmíněné sazby v trvání několik let, nicméně z mého pohledu jsou velice nízké.
 
     Oběti DN mají další možnosti pomoci a to např. krizové telefonické linky, poradny pro oběti domácího násilí, azylové domy a čerstvou novinkou od letošního roku je mobilní aplikace Bright Sky. Tuto aplikaci provozuje společnost Vodafone, která ji převzala z Anglie a kterou si může kdokoliv stáhnout do telefonu. Pomocí ní si pak můžete vyhledat kontakty na policii, poradny či azylové domy v nejbližším okruhu, kde se nacházíte, můžete si do ní ukládat své zápisky, ofocené lékařské zprávy a další. Vše je zašifrováno, takže pro kohokoliv cizího je prakticky nemožné se k těmto informacím dostat.

     Tolik k nástrojům, které pomáhají obětem DN, mezi něž ještě určitě patří terénní služby pro rodiny s dětmi a pracovníci sociálně právní ochrany dětí.

     Otázkou zůstává, jak jsou tyto nástroje využívány v praxi. Jak se říká, kde není žalobce, není soudce a pokud oběť nepožádá o pomoc, nepodá trestní oznámení nebo nezavolá policii, jsou tyto nástroje těžce použitelné. Nicméně často jsou oběti zklamány přístupem policie, úřadů či soudů. Co říct k přístupu soudkyně, která ještě obhajuje agresora, který na dotaz, proč tahal manželku po schodech za vlasy, kopal do ní a nadával jí (to vše před dětmi), dotyčný řekne, že se jen bránil. Co říct na postup úřednice, která matce malého dítěte, již partner škrtil do bezvědomí a chystal se ji zabít, řekne, že kdyby chtěla, tak by se přece kvůli dítěti snažila urovnat vztah a vyšla by partnerovi vstříc. Co říct na postup policie, kdy oběť dvě hodiny vyslýchá necitlivý policista a ženu označí za hysterku s tím, že se jí až tak moc nestalo. To všechno svědčí o selhání úřadů, o selhání jednotlivců, kteří přesto, že v rukou mají účinné nástroje pomoci, tak místo ní obětem ještě více ubližují.


     Vznesla jsem dotaz do řad zastánců ratifikace IÚ, jak konkrétně pomůže obětem DN. Místo konkrétních praktických odpovědí mi bylo odpovězeno takto:
  • čím více států to přijme, tím bude lepší vymahatelnost v těch zemích, které mají s násilím na ženách mnohem větší problémy, než my
  • měli bychom ji ratifikovat a zařadit se mezi 34 zemí, které ji už ratifikovaly
  • byl by to jasný signál o směřování naší společnosti
  • v IÚ není nic závadného, proto bychom ji měli ratifikovat
  • signál pro agresory, aby nepáchali DN
     Zůstává tedy otázka: “Čím konkrétně prospěje obětem domácího násilí ratifikace Istanbulské úmluvy?“ Jasnou a konkrétní odpověď jsem doposud neobdržela. Můj názor je ten, že ratifikace IÚ žádnou konkrétní pomoc obětem nepřinese, je zbytečná a že zastánci deklarovaná pomoc je jen zástěrkou pro jiné iniciativy, které přirozené rodině neprospívají.

      Nesouhlasím s tím, že pohlaví je sociální konstrukt, resp. že pohlaví si vybíráme a nerodíme se s ním a nesouhlasím s tím, že ve všech mužích je třeba vidět potencionální agresory, ba naopak, muž má být ten, který má rodinu chránit a starat se o ni a toto vědomí je v mužích třeba podporovat a posilovat.  Potřebujeme také posílení služeb pomoci obětem DN a to jak z pohledu ekonomického, tak personálního. A jsem přesvědčena, že více než podpis nám jsou potřeba odborníci – psychologové, sociální pracovníci, terapeuti a právníci, kterých se nám nedostává a pokud je máme, tak je v dotyčných službách nedokážeme adekvátně zaplatit. A na to by se měla soustředit pozornost vlády a všech, kdo chtějí systematicky a účinně pomoci obětem DN.

Pavla Golasowská
poslankyně a místopředsedkyně Komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny při PS