KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Různé Exkluzivní video rozhovor se senátorem Pavlem Fischerem, kandidátem na prezidenta republiky
Zpět

Exkluzivní video rozhovor se senátorem Pavlem Fischerem, kandidátem na prezidenta republiky

Přidáno 29. 11. 2022
Ilustrační foto
O kompetencích a působení prezidenta republiky,  Ústavě, roli KDU-ČSL v naší společnosti, mezinárodní politice i jeho soukromí 

Milé sestry a bratři, vážení příznivci,
vítám vás u prvního dílu ze série rozhovorů s prezidentskými kandidáty. Jak jistě víte, čekají nás prezidentské volby, tedy velmi důležitá doba, kdy se bude rozhodovat o budoucnosti celé naší země na dalších 5 a dost možná i dalších 10 let. Já mám zde milou povinnost přivítat vzácného hosta, senátora Pavla Fischera. My se dnes budeme ptát pana senátora a kandidáta na prezidenta republiky. Některé otázky jste poslali i vy. Pokusíme se ho představit možná i v trochu jiném světle, než jste zvyklí vídat z televizních obrazovek nebo rozhovorů jiného typu.




Vy jste na prezidenta kandidoval již před pěti lety. Co se od toho roku 2017 změnilo? Jste třeba v něčem zkušenější, co byste udělal jinak?
Především děkuji za pozvání. Před 5 lety jsem kandidoval na prezidenta, to se psal rok 2017. A dnes jsme všichni o 5 let starší. A já mám za sebou 5 let práce v Senátu, jsem pátým rokem předsedou výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost.  Už v minulosti jsem upozorňoval na nebezpeční rostoucího vlivu Ruska nebo Číny. Když se najednou ta nebezpečí objeví všem na očích, vidíme to na té šílené válce, kterou Rusko rozpoutalo, nebo na tom, že se Čína dostala do závěrečného textu NATO, které se letos setkalo a tam doslova stojí, že Čína ohrožuje naši bezpečnost, tak z tohoto pohledu mám pocit, že jsem říkal věci, na které nakonec došlo.  Tak si musím dávat pozor na to, co budu říkat. Dnes kandiduji jako senátor a vím, že mám co nabídnout.

Naši členové, členové KDU-ČSL, vás vesměs dobře znají. Ale jak vy byste se představil našim členům, jak vy se vnímáte jako osobnost, jako politik.
Jsem nestraník, přestože jsem měl vždy k politice blízko. 30 let jsem pracoval ve službách státu, takže jsem si vyzkoušel, jaké to je působit jako úředník nebo jako diplomat bez stranické příslušnosti, ale přitom to jsou velmi politické funkce. Když jsem pracoval u Václava Havla, tak jsem měl také na starosti politické otázky a také jsem nebyl straníkem. Takže se mi zdá, že stranictví a politika jsou dvě množiny, které se často úplně překrývají. A já tím, že nejsem straníkem, tak se možná na některé věci mohu dívat tak, že pro ně mohu získávat podporu napříč, což se mi tady v Senátu často dařilo. A jak bych se představil? Otec 4 dětí, s manželkou jsme 30 let spolu a mám radost, že dnes žiji v České republice jako ve svobodné zemi.

Napadá mě, nemyslíte si, že se my jako země, jako národ, často podceňujeme?  
Samozřejmě. Ono totiž pokaždé když vyjedete někam daleko, začnete zjišťovat, co lidé vlastně o vaší zemi vědí, ptají se odkud jste, tak najednou zjistíte, že máme být na co hrdi. Buď proto, že jim okamžitě vytane na mysli nějaká významná osobnost nebo kulturní otázka. Nebo také vidíte, v jak luxusní situaci žijeme, když se u nás neválčí, když u nás teče čistá voda, když máme velmi slušnou, nadstandardní úroveň zdravotní péče, zkrátka když to začnete dávat dohromady, tak zjistíte, že u nás se dobře žije. A ne vždy to vidíme. Tak abychom se nepodceňovali, tak je občas dobré vyjet za hranice a podívat se na to zvenčí. Já se vždycky pak těším domů.

Jednou z věcí, na kterou můžeme být pyšní, je Pražský hrad, koneckonců nyní se nacházíme pár stovek metrů od něj, největší hradní areál na světě. Mě zaujalo ve vašem programu, že chcete Kancelář prezidenta republiky přesunout mimo areál Pražského hradu, aby byl výkonnější, efektivnější a více transparentní. Můžete říci, jak si to představujete?
Hrad je sídlo panovníků už snad 1000 let, to je naprosté unikum, když se díváme po světě. Úředníci, kteří pracují v Kanceláři prezidenta republiky, by ale neměli tím panovnictvím příliš načichnout. Oni jsou tam ve službách státu, oni mají pomoci prezidentovi plnit jeho ústavní roli. Někdy by jim prospělo, kdyby působili spíše v podhradí než na Hradě. A to vůbec bych nerušil ty nejdůležitější funkce Pražského hradu jako místo pro okamžiky státnosti, jako místo, kam lidé přicházejí na státní svátek nebo kam přicházejí zahraniční delegace. To by vše zůstalo. Ale zdá se mi, že by ten úřednický aparát by bylo dobré snést někam do podhradí, někde blízko parlamentu a vlády. Aby to také posílilo spolupráci.

22203ded-057c-44ed-882b-791f49c8bbd7_BEST-(1).jpg

Takže tip na konkrétní budovu ještě nemáte?
Mám nějaké nápady. A mám další nápady pro Hrad. Protože když přijdete na Hrad třeba se školní výpravou, zjistíte, že na Hradě není žádné zázemí pro děti, pro školáky, pro studenty. A přitom je tam tolik věcí, které je možné se učit. Že by bylo dobré, kdyby bylo na Hradě zázemí pro školáky, kde by si mohli sednout, odpočinout, najíst, vzít si svačinku. A potom by tam bylo několik sálů, ve kterých by bylo velmi přesně vysvětleno, co to je Pražský hrad, jakou roli hraje prezident, s kým musí spolupracovat, s vládou, s parlamentem. A jaká pravidla u nás platí. Tedy by to byl takový ateliér o ústavě, o demokracii, o základních právech. Kdyby byl na konci ještě prostor, aby si děti mohli zkusit natočit třeba reportáž, jako novináři, tak najednou máte ateliér pro děti a já vám garantuji, mluvím teď dle zkušenosti ze zahraničí, že takové centrum má potom našlapáno každý den.    Dneska na Hradě je trošku smutno. Kde jsou děti, tam je dobře a já bych rád, aby tam právě děti měly zázemí.

Možná poslední otázka k této sekci areálu Pražského hradu. Velká diskuse je o tom, nechat to uzavřené, otevřít Pražský hrad, který bohužel už několik let zůstává uzavřen veřejnosti, respektive jsou tam policejní kontroly. Jak se na to díváte?
Já si pamatuji na Václava Havla, který Hrad otevíral. Otevřel Jižní zahrady, otevřel Jelení příkop, otevřel Královskou zahradu. A všude tam vnášel duch otevřenosti, občanského vzedmutí, radosti ze svobody. To co je dneska na Hradě není dobrá vizitka. Jelení příkop je zavřený. Jsou tam zátarasy, jsou tam místa, do kterých se nedostanete. Když chcete jít do kostela, tak musíte projít takovým filcungem, že by se za to komunisté nemuseli stydět. Myslím, že by bylo dobré se podívat na ty důvody, jak je možné, že to bylo zrovna během mandátu Miloše Zemana. Já mám pocit, že to nebylo jen otázkou bezpečnosti, ale také rozhodnutím okolo Miloše Zemana, aby se Hrad zkrátka opevnit. A Hrad by bylo dobré trochu otevřít.

Pražský hrad je důležitá věc, ale dle mého soudu to není to nejpodstatnější z výkonu funkce prezidenta.  Začněme trochu obecněji. Jaké jsou priority pro vaše prezidentství – řekněme prvních 5 priorit.
Když se podívají diváci na mé webové stránky www.pavelfischer.cz, tak tam najdou celý program. Ten bych teď nechtěl celý přeříkávat.  Ale já jsem do toho šel s tím, že dám na stůl program a pak se bavme, jestli to sedí nebo ne. Jak to může prezident dávat do pohybu a jak ne. Můj první bod je úcta k tradici, ke státnosti. K tomu, co nás stát činí pevným a viditelným. Tahle priorita vůbec není bez významu. Byly okamžiky, kdy Miloš Zeman, psal se třeba 21. srpen, tedy výročí okupace, kdy k nám přišla „bratrská“ vojska, aby nám tady zůstala a podrobila Československo v roce 68 moci Sovětského svazu, tak Miloš Zeman na tohle to výročí nejen že nic neudělal, on udělal pravý opak. Pozval na jednání do Lán představitele Komunistické strany Čech a Moravy. To bychom neměli zapomínat. Vloni v říjnu 2021 na státní svátek Miloš Zeman také nic neudělal, protože byl indisponován. Ale mohl napsat možná krátký vzkaz občanům. Když totiž se prezident mine s těmi významnými daty v našem kalendáři a buď neudělá nic nebo udělá dokonce pravý opak, než byl jejich pravý význam, tak nám vlastně ubližuje, odcizuje nás od těch okamžiků, kdy se také rozhodovalo o naší svobodě, o naší demokracii, o naší budoucnosti. A tohle je role pro prezidenta, která je velmi důležitá, kterou nesmíme podceňovat.

Dosti často se diskutuje i o případném přijetí eura. Jsou lidé, kteří říkají, že je třeba si zachovat samostatnou měnu, protože to je symbol státnosti a že je výhodné. Ale jsou druzí, kteří upozorňují na to, že jsme součástí Evropské unie a že je standardem, aby člen EU měl euro.
To je otázka na celovečerní debatu. Protože bychom měli napřed připomenout, že vstup do eura jsme již vzali jako závazek, je jen otázka kdy. Zadruhé, že lidé mají opravu výraznou důvěru v českou korunu, a to samo o sobě je dobrá věc. Zatřetí, ne každému přijetí eura úplně pomůže. Ale určitě celé řadě firem otevře dveře, protože jim zlevní náklady.  A pokud bychom měli pamatovat na konkurenceschopnost našich firem, tak bychom na toto neměli zapomínat. Zároveň bychom měli občany informovat, že udržovat naši měnu také něco stojí. Banka musí intervenovat, aby ji udržela v nějakém kurzu. A zapáté, na evropský kontinent se vrátila válka. A euro může být další obranný val, protože na malou měnu si mohou dovolit velcí spekulanti, kdežto u společné měny je to složitější. Nesmíme ale zapomínat, že i eurozóna má své vážné starosti, je to nedokončená konstrukce. A ani zdaleka to není jízda zadarmo v první třídě. Tam je také potřeba připustit, že by nás čekala celá řada náročných rozhodnutí. A když se podíváme na to, jak je vysoká inflace po Evropě, tak zjistíme, že to nemá s eurem nic společného.  Tam opravdu i státy eurozóny mají vysokou inflaci. Je to dáno spíše rozhodnutím vlád, které by měly na prvním místě zkrotit veřejné finance.  A to je vlastně úkol i pro Českou republiku.

Ještě jedna aktuální diskuse, a to je hodně diskutované téma stejnopohlavním manželství. Vy jste se vyjádřil, že byste případný zákon nevetoval. Ale zkuste nám vysvětlit, jak se díváte na možnost, že by byl přijat zákon, který by umožňoval manželství páru stejného pohlaví.
Pro mě, a je to dáno mou výchovou, je manželství vztah ženy, muže a patří do něj děti. Protože společnost bez dětí nemá budoucnosti a děti je potřeba hájit, jsou na to dokonce zákony a mezinárodní dohody, tak bychom v tomto měli být velmi obezřetní. Na druhou stranu, často se mluví o zákonu, který by dorovnával práva a povinnosti stejnopohlavních párů s těmi, kteří žijí v manželství. A tam si myslím, že je ta debata na pořadu dne. Ten návrh zákona leží ve Sněmovně, ještě nikdo neví, jak dopadne. Ale žijeme v parlamentní demokracii a pokud by se Sněmovna i Senát dohodly na nějakém textu, který by se stal zákonem a přišel by na stůl prezidentovi, tak já bych se nestavěl proti té většině. Protože pro mě parlamentní demokracie je hrozně důležitá.  A umím rozlišovat mé osobní přesvědčení od toho, co je vůle většiny. Z tohoto pohledu ctím pravidla, takže já bych takový zákon nevetoval.

Za jakých okolností byste zákon věnoval. Miloš Zeman se nám v poslední době s těmi vety rozjel, vetoval několik důležitých legislativ. Co je pro vás ten argument, abyste si řekl, tak já to už musím vetovat?
Veto prezidenta je mimořádný prostředek. A tam bych s tím velmi obezřetně nakládal. Například, kdyby přišel zákon, který je v rozporu s našimi závazky v rámci NATO, který ohrožuje suverenitu nebo bezpečnost České republiky. Prezident jako ten, který zastupuje stát navenek, vlastně garantuje naše zahraniční závazky, a také je vrchním velitelem ozbrojených sil, nemůže podepsat zákony, které jdou proti zájmům občanů České republiky. A tam bych byl obezřetný, tam je určitě potřeba, aby prezident sáhnul k vetu.

Z těch dalších důležitých pravomocí prezidenta je to například jmenování nových ministrů. A prezident Miloš Zeman s tím nakládá poměrně ofenzivně. Dokážete si také představit situaci, kdy byste odmítnul návrh premiéra na jmenování nového ministra? A jaká okolnost by to byla? Sonduji, kde jsou vaše osobní limity moci prezidenta.
Ústava je psána pro slušné lidi. Měli bychom ji číst jako doporučení, ve kterém bychom neměli hledat to, co tam není napsáno a tak to můžeme zkusit udělat, ale jako doporučení pro každého, kdo má svědomí a kdo pochopí ducha ústavy. Takže přestože u jmenování ministrů tam není napsáno nic, než že prezident jmenuje na návrh předsedy vlády, tak se asi sluší, aby premiér napřed zašel za prezidentem, osobně mu představil kandidáty, protože ne každého musí prezident znát osobně, aby měl prezident možnost se s tím člověkem seznámit a slyšet jeho programové priority. A v oblastech, ve kterých má prezident zvláštní pravomoc, obrana, bezpečnost zahraničí a další, aby měl prezident možnost s tím ministrem mluvit. Protože mají spolu spolupracovat. Miloš Zeman pana ministra zahraničí Jana Lipavského snad  ještě nepotkal od doby jeho jmenování. A tohle je potřeba změnit. Jinak jestli bych nějak studoval, zda se ti ministři pro tu práci nějak hodí nebo ne, to je přeci především odpovědností premiéra. Na druhou stranu, kdyby šlo o člověka, který je třeba nějak trestně stíhán, nebo kde jsou vážné pochybnosti bezpečnostního charakteru, tak se může prezident může znovu zeptat premiéra, zda zvážil všechna pro a proti.

Když jsme u kompetencí prezidenta, je nějaká, kterou byste nově zavedl, a je nějaká, kterou byste naopak omezil?
Já bych ústavu nepřepisoval, já bych ji nedodělával, já bych ji raději respektoval. To je nejdůležitější úkol pro nového prezidenta. Miloš Zeman nakládal s Ústavou tak, jako by to byl trhací kalendář. A my si musíme uvědomit, že tak jak to dělal Miloš Zeman, to není vzor pro jeho následovníky. My se musíme vrátit k ústavní praxi, která odpovídá textu. Když se začnete zabývat Ústavou, tak zjistíte, že to co je psáno, ale i to co se dělá. A pokud to, co se dělá, je úplně mimo, tak si vlastně znehodnocujeme právní stát nebo rámec, ve kterém žijeme. Z tohoto pohledu já bych dal pozor na to, co se dělá, spíše než bych přemýšlel jak tu Ústavu měnit.

My jsem se tu několikrát otřeli o Miloše Zemana, jehož mandát končit již za nedlouhou dobu.  Když se podíváte na celých 10 let jeho mandátu, je něco, za co byste ho pochválil?
Mohu ho taky kritizovat? Nebo napřed chválit?

Napřed kritizovat pak chválit.
Ne, já ho budu chválit. Miloš Zeman měl intuici proto, že mezi lidmi někde na venkově daleko od Prahy je potřeba, aby měl čas a udělal si čas a byl tam s nimi. A to je věc, která je velmi pozitivní. Řeknu vám jeden příklad. Já když jedu někam, kde je do Prahy daleko, ne fyzicky, ale problémy, které tam řeší, se zdají být z Prahy úplně neskutečné. Například v malotřídce někde v Krkonoších, kde jsem byl. A tam zjistíte, že aby děti chodili za roh do školy je mnohem větší kvalita, než kdyby měli super luxusní gymnázium 40 km daleko. Jinak si zvyknou, že život je jinde a tam nahoru do hor se jezdí jen za babičkou. Ale my potřebujeme, aby kvalita života pro naše občany byla i v těch horách dobrá. Aby tam měli lékaře, aby tam měli psychologa, aby tam měli koníčky, aby tam měli základní školu, i uměleckou školu. Najednou zjistíte, že toto je mnohem důležitější, než nějaká statistika nebo tabulka, kterou si tady v Praze vymyslíme. A tohle nezjistíte od zeleného stolu. Vy musíte s těmi lidmi jednat, abyste zjistil, co konkrétně řeší. A tohle se mi líbí i na prezidentské kampani, protože jsem často mezi lidmi, kteří řeší velmi konkrétní věci. Třeba včera jsem byl v Liberci a řešili jsme, jak je možné, že vlaky z Liberce do Prahy jezdí stejně rychle jako před 100 lety. To je potřeba změnit.

Bohužel nejde jen o Liberec, ale i o Brno a další města. Teď jsme se dostali k prezidentské kampani, jsme v její horké fázi. Pokud byste nekandidoval, je někdo další z kandidátů, kterého byste vybral?
Já bych možná každého kandidáta vybral pro něco jiného. Jeden má velmi dobré akademické zkušenosti, ale to pro prezidentskou funkci není úplně dostačující průprava. Druhý má skvělé velitelské zkušenosti. Ale když jste celý život v Armádě, tak to jsou spíše rozkazy. To není politika, jak ji známe my. Ještě si vybírám a musím říci, že hodně naslouchám tomu, jak další kandidáti reagují na konkrétní otázky, které by museli konkrétně řešit. A mám za ti, že mě ještě mohou pozitivně přesvědčit, protože zatím mě moc nepřesvědčili.  

Prezidentská volba je dvoukolová. První kolo je důležité, ale není rozhodující. Pokud byste nepostoupil do druhého kola, jste připraven podpořit dalšího kandidáta, třeba koalice SPOLU, ale nejen podpořit, ale dát mu k dispozici své zdroje, plochy, dobrovolníky a další nástroje
Samozřejmě. V minulé volbě jsem takto apeloval na mé voliče, aby pomohli ke zvolení Jiřímu Drahošovi. Sám jsem se přihlásil na jeho meetingy, abych u nich nechyběl. Abychom ho podpořili i fyzicky tam, kde zrovna dělal kampaň. A takto jsem připraven to udělat i tentokrát. Protože pokud by se naplnily dohady, že do druhého kola by se dostal například Andrej Babiš, tak to je pro mě nepřijatelné proto, že jeho kandidatura je spojena s člověkem, který je v konfliktu zájmů, který je trestně stíhán.  Který mě nepřesvědčil, že by byl dobrým prezidentem. Takže tam velmi dobře vím, koho bych si vybral. Ale já neznám toho, kdo by proti němu stanul.

Asi nemá smysl se vás ptát, k jakému prezidentovi z historie máte nejblíže. Ale přeci jen české prezidenství má určité tradice a těch je více. K jaké se budete hlásit? Budete spíš v pozadí, moderovat veřejné dění, motivovat? Nebo budete vstupovat aktivně do politického dění, jak třeba dělal Miloš Zeman dokud mu zdraví sloužilo.
Já vám na tuto otázku neumím odpovědět. Ne proto, že bych neměl vlastní styl. Ale protože se odmítám srovnávat s Milošem Zeman. Myslím, že je čas vykročit z té éry opozičně smluvních prezidentů – mám na mysli Václava Klause a Miloše Zemana. A nabídnout jinou politickou zkušenost, jiný politický styl. Země je dnes ve vážné situaci. My potřebujeme na Hradě od první minuty po volbě člověka, který vezme telefon a zavolá lidem ve vládě v Německu, ve Francii nebo ve Velké Británii nebo zavolá do Ameriky nebo do Polska. A já mám tyhle kontakty dávno vybudované. Nejen na parlamentní parlamentu, ale i na úrovni exekutivy. A tohle my potřebujeme. My nepotřebujeme tam mít člověka, který se tam bude rozkoukávat, ale člověka, který bude okamžitě pracovat. Protože když země nemá prezidenta, a my ho dneska nemáme, on je už částečně na odpočinku, tak je zemí v oslabení. Premiér nemůže vše stihnout. A my to dneska vidíme. Když prezident má zastupovat stát navenek a není v práci, tak je to poznat. Já vím, že mám co nabídnout. Doby jsou vážné. Já velmi dobře vím, jaké by byly moje priority a povinnosti.  Zkrátka proto, že je potřeba, aby Česká republika měla i na té nejvyšší úrovni otevřené dveře k našim spojencům a sousedům. Vemte si, že český prezident byl naposledy v Bílém domě asi před 20 lety. To je skandál, to je třeba změnit. A já vím, jak bych to udělal.

Tento rozhovor vedeme zejména pro členy KDU-ČSL. Mě zajímá, protože lidovou stranu čekají programové diskuse v následujícím roce, jak vnímáte lidovou stranu, jak vnímáte naši roli v politickém spektru a veřejném dění v České republice?
Já nejsem členem KDU-ČSL, takže bych hrozně nerad mluvil k něčemu, co ještě nemáte rozdiskutované nebo co teprve potřebujete pojmenovat. Pro mě KDU-ČSL vždy byla politickým subjektem, který nebyl otevřen pro lidi, kteří dělali kariéru, ale kteří někde pracovali. Jako členové občanské společnosti, kteří se angažovali tam, kde bydlí, v ulici, v obci. Proto to vždycky dávalo KDU-ČSL takovou milou zemitost, protože to byli lidé země. A to bych si přál, aby neztratila KDU-ČSL. A zároveň aby neztratila i tu vzácnou inspiraci křesťanskou kulturou, která k Evropě patří. My bychom neměli zapomínat, že i inspirace z křesťanství vycházející nás dovedla k současné prosperitě a svobodě. A neměli bychom se tvářit, že to není důležité jen proto, že to třeba někoho zneklidňuje. Mám za to, že to jsou zdroje, které my musíme stále znovu objevovat. A já se velmi těším, jak budou vypadat ty programové konference. Protože to nás může ještě mile překvapit. Ten potenciál já vidím jako obrovský a zajímavý i pro ty, kteří nejsou členy KDU-ČSL.

Má křesťanská víra místo ve veřejném životě? A jaké?
To je pro mě strašně intimní věc. Asi vám z toho budu uhýbat, ne proto, že to neprožívám, ale proto že jsem trochu plachý. A já v těch věcech si chci nechávat nějaké tajemství také pro sebe. Také s každým nemluvíte o tom, jaký máte vztah s vaší ženou, nebo s vašimi dětmi. Já tyto věci bych nechal v soukromé sféře. Ale naprosto jasně deklaruji, že jsou pro mě strašně důležité. Dlouho jsem studoval ve Francii a dlouho jsem studoval ty zdroje francouzského uvažování, které jdou k tradici personalismu nebo k dalším. Kde opravdu vidíte křesťany, kteří si lámali hlavu, jak to udělat, aby byli k užitku současné společnosti.  Ve 20. století a dnes vidíme, že totéž je i pro 21. století. Můj táta byl součástí těch aktivit v 50. letech, kdy velká část těch aktivnějších skončila v kriminále.  Moje kmotra byla snad 10 let v kriminále.  Jen proto, že byla navázána na Kolakovičovce a ty, kteří byli tehdy velkým zdrojem inspirace pro křesťany v naší zemi. Takže já dobře vím, kde čerpat, aby se člověk úplně nezhroutil pod ataky nepřátel, kteří nám chtějí brát naši svobodu. Zároveň jsem velmi ostražitý k tomu dávat někomu rady.  Myslím, že to je individuální věc, která má obrovský sociální dopad. Sami přece nejsme šťastni. Ona nás ta víra vždy přivede k ostatním.

Zpět k aktuálnímu dění. Prezident musí být v úzkém kontaktu s vládou. Jak byste zhodnotil současnou vládu?
Já bych řekl trojka, ale může se zlepšit na jedničku. Vláda řeší jednu krizi za druhou. Takže prošla strašně těžkými testy. A řekl bych, že některé zvládla úplně bezvadně. Například získala nám v rekordním čase přístup ke zkapalněnému plynu. Naplnila zásobníky snad na 100 %. A to pro zemi, která byla odkázána pouze na ruský plyn, jsou skvělé zprávy. Ale vláda by měla více vysvětlovat to, co bude dělat.  S pomocí potřebným, a bude jich ještě hodně,  by měla jít zcela adresně za těmi, kteří ji potřebují.
A protože bude třeba zkrotit veřejné rozpočty, tak je třeba dát na stůl reformu daňového systému, abychom vyrovnali příjmy s těmi výdaji. Protože pokud to včas neuděláme, tak se zadlužíme tolik, že potom můžeme přijít i o část naší suverenity.  A tady je potřeba, aby vláda dělala více. Vláda je v tomto vlastně nenahraditelná. A prezident může vládě ta těžká témata pomoci nastolovat, tak, aby se okolo nich vedla diskuse, která jde dokonce nejen v rámci vlády, ale i daleko do opozičních lavic, protože ty věci musí držet.   A na nich musí být shoda. V tom přece prezident může pomoci.

Vy jste velmi zkušený mezinárodně politicky. Kdy a jak skončí válka na Ukrajině?
Ta strašlivá válka na Ukrajině skončí přesně v tom okamžiku, kdy Vladimír Putin svým vojákům zavelí, aby se vrátili do kasáren. Takhle jednoduché to je. A dokud Vladimír Putin útočí a popírá svobodu, popírá důstojnost, popírá právní stát, Ukrajina není neexistující země. Ona má své místo v OSN. A Putin proti ní útočí tak zběsile, jako by to byl nějaký nepřítel. To přeci nedává vůbec smysl. Jeden člověk to může zastavit. A pokud to nechce zastavit, tak my ho musíme zastavit tak, aby v tom Ukrajina nezůstala sama. My ji musíme pomáhat. Kdy to skončí? Já si přeji, aby to skončilo tím, že Ukrajina získá zpět celé své území. Protože to je garance bezpečnosti i pro Českou republiku. A my jí v tom musíme pomoci, protože každý ruský tank, který se zastaví včas, nedojede do Polska, nedojede na Slovensko, a budeme tím pádem v bezpečí i my. Proto si myslím, že bychom neměli zapomínat, kdo tu válku rozpoutal, že přitom páchá válečné zločiny. A že každý, kdo by tohle nechtěl vidět, tak se stává tak trochu spolupachatelem. A já nechci být spolupachatelem toho válčení.

Máme tu i otázky od našich členů. Někdy se nám přezdívá 17. spolková země Německa. Neměli bychom se vyprostit z velké závislosti na Německu, zejména ekonomické, částečně i politické?
Ono to je ku vzájemnému prospěchu. Na jednu straně je dobré mít Německo nastaveno tak, aby nám naslouchalo. A zároveň bychom si měli občas dupnout, ve chvíli, kdy jde o naše zájmy. Je dobré s Německem spolupracovat. Ale není dobré, abychom byli nějakou montovnou jen proto, co zrovna nestíhají doma vyrobit nebo co dělají doma moc draho. Tady je třeba, abychom rozvíjeli strategii pro českých průmysl takovou, která bude založena na sebevědomí, na odvaze investovat do vývoje, do výzkumu, do inovací. Abychom se nadechli a zjistili, že máme také sami co nabídnout.  My bychom neměli být nějakým apendixem nebo přívažkem německé ekonomiky a politiky. Měli bychom být sebevědomým aktérem, který dobře ví, že je fantastická výhoda být blízko k Německu. Že na tom můžeme hodně získávat a hodně se učit. Ale ve chvíli, kdy já vidím Německo, jak nás dostalo do podřízenosti vůči Rusku a ruskému plynu, tak říkám ale pozor. A pokud totéž dneska vidíme ve vztahu k Číně – německý kancléř jel do Číny bez toho že by se s kýmkoliv radil v rámci Evropské unie – a jel tam proto, že mu německý byznys řekl aby tam jel, ten velký byznys – tak bych řekl tak bacha.  Tady jde už i o nás a jde o to, aby přes Německo jsme se nakonec nedostali pod vliv nepřátelských mocností jako bylo Rusko v případě energetiky nebo v případě technologií jako je třeba Čína.  

Čína je dalším velkým tématem mezinárodní politiky. Máme se pokoušet Čínu spíše zadržovat, nebo za určitou cenu s ní kooperovat?
Když se podíváte na Čínu, tak to není problém vztahů mezi Prahou a Pekingem, to už dávno není problém česko-čínských vztahů, jak nám někteří namlouvali. To je globální téma. My spolupracujeme tady s kolegy ze Senátu s kolegy z parlamentu z Japonska, Austrálie, Jižní Koreji. Pracujeme s kolegy v západních zemích nebo v Kanadě, Americe.  Je neuvěřitelné pozorovat, že to, co si Číňané dovolují na každého z nás, je přes kopírák totéž. Je úkolem parlamentních demokracií, aby začaly bít na poplach. Protože vláda má někdy ruce svázané, má velké kontrakty, nebo Čína jim vysvětluje, že když nebudou spolupracovat, že to pocítíme na našich ekonomických zájmech. To jsme slyšeli i v Praze. Ale je to parlament, kdo toto může říci.  Členové parlamentu mají imunitu a mají informace, když se propojí s těmi ostatními, co nám hrozí, když nebudeme jednat dnes.  Co by nám hrozilo? Omezení svobody slova. Omezení práce na univerzitách, kde se v řadě zemí už dneska nesmí mluvit o Číně kriticky, kam Číňané chodí kontrolovat co je v knihovnách a když jsou tam kritické texty, tak žádají, aby zmizely.  Hrozí nám, že nám budou zcizovat všechny naše patenty. To už je dávno vyzkoušeno a děje se to i českým firmám. Že ta spolupráce není vzájemně výhodná. Že nám naslibují velké investice a nikdo z toho nic neviděl. Tady se musíme začít chovat velmi pragmaticky a říci – přátelé, pojďme mluvit o tom, co si můžeme navzájem poskytnout bez toho, že byste mluvili do našich věcí. Když by to čínská strana přehnala, tak můžeme mluvit o nepřípustném vměšování do vnitřních záležitostí České republiky. A přesně takto zní jedno z usnesení Senátu Parlamentu ČR, když se ukázalo, že Čína vydírala předsedu Senátu textem, který přišel z diplomatických kanálů. A to nebyla diplomacie. Tam byla slova, která by napsal spíše gangster, než diplomat.

Z vašich slov vyvozuji, že jako nový prezident byste na první zahraniční cestu do Číny asi nejel. Kam byste jel na první zahraniční cestu?
Na Slovensko. A pak Polsko, Německo, Rakousko, samozřejmě Francie, Spojené království, dále Finsko Švédsko, protože to jsou dvě země, které vstupují do NATO. Balkán – tam máme velké zájmy a je tam i velké ohrožení. Celý jih Evropy, který čelí nebezpečí z Afriky. Afrika je dneska islamistická. A hrozí stěhování národů, pokud Putin bude pokračovat v těch útocích na Ukrajinu jako dodavatele potravin pro celý svět. A Spojené státy – pokud prezident ČR má jeden úkol, tak to je přijít do Bílého domu a jednat s americkým prezidentem. Tohle je věc, kterou jsme 20 let neudělali a je to velká chyba.

Co byste nabídnul Bílému domu jako důvod, proč by měl americký prezident jednat s prezidentem ČR?
Těch témat bude dost. Vždy se to velmi pečlivě připravuje. Řeknu několik příkladů. Angažmá Senátu a České republiky vůči například Indo-Pacifiku, naše spolupráce s Tchaj-wanem. To je věc, která je strategicky a globálně strašně důležitá.  My to možná z Prahy někdy nevidíme, ale viděno z Ameriky to jsou velmi důležité kroky. Rusko a Ukrajina tam Česká republika patří k zemím, které Ukrajině obrovsky pomohly a pomáhají dál.  A mohli bychom pokračovat. Například spolupráce v obraně. Obrana Evropy není možná bez Ameriky. Takže máme rovnou tři témata.  A já si myslím, že bych měl vymyslet ještě další a já nějaké nápady mám, ale ty řeknu až americkému prezidentovi.

Výborně, Bílý dům sleduje i interní kanály KDU-ČSL. :-) Dostáváme k poslední části dnešního rozhovoru. Rád bych se věnoval vám jako osobě. Když byste byl zvolen prezidentem České republiky, přestěhoval byste se s rodinou na Hrad?
My žijeme s rodinou způsobem, který vyžaduje velkou kuchyni a velký stůl, abychom mohli být spolu a být s přáteli. Myslím, že na Hradě by se pro to místo našlo. A proč se tam stěhovat je jednoduché. Prezident je chráněná osoba a Policie ČR nemůže jen tak kempovat před vchodem každého občana České republiky, který by chtěl nakonec bydlet u sebe doma a být přitom prezidentem. Tam jsou určité povinnosti a je třeba vyjít vstříc také bezpečnostním ohledům. Takže já jsem na to připraven, nějaké to místo Hradě by se asi našlo. 

Na co jste ve vašem dosavadním životě nejvíce hrdý?
Na to, že mám skvělou ženu, která se neztratila, která pracuje v neziskovém sektoru. Je obrovskou podporovatelkou nemocných dětí, založila nadační fond. A je mi obrovskou oporou. Jsem hrdý na to, že jsme spolu vychovali čtyři dospělé děti. A myslím, že to takto úplně stačí. To je sféra, ve které jsem netušil, že člověk může zažívat takový pocit štěstí.

Je nějaká vlastnost, kterou nemáte nebo o které si myslíte, že ji nemáte a rád byste ji měl?
Teď jsme mě dostali. Nevím, budu se muset zeptat mojí ženy. :-)

Je něco, co jste nám ještě dosud neřekl a chtěl byste to říci.
Velmi mě těší, že jste za mnou přišli s projektem natočit pořad pro vaše interní kanály. Toho si velmi vážím a děkuji, že jste přišli za mnou.

Na závěr bych si dovolil položit několik stručných otázek a stačí když odpovíte velmi stručně.

Běh nebo chůze?
Běh
 
Moře nebo řeka?
Moře není špatné, ale řeky mám rád.
 
Výška nebo hloubka?
Mám rád vysoké hory.
 
Vsedě nebo vestoje?
Vleže
 
Sladké nebo slané?
Já rád vařím, takže rád vařím slané.
 
Srdce nebo rozum?
Dejte pokoj, obojí.
 
Oblíbená barva?
Možná modrá
 
Oblíbená hudební skupina?
Pentatonix
 
Pane senátore, já si moc vážím toho, že jste si na nás ve svém nabitém programu udělal čas, že jsme si mohli takto příjemně popovídat, že jsme se také něco nového dozvěděli. A já vám a samozřejmě i všichni další členové KDU-ČSL přejeme hodně štěstí ve volbách, hodně síly, a hlavně ať se daří v životě. Děkuji

Já děkuji za pozvání, na shledanou.

Petr Kopáček 
 
Video: Milan Mottl