Jedním z důvodů může být to, že generace narozená v letech 1995–2004 tvoří tzv. slabší ročníky. V těchto letech se v Česku rodilo méně než 100 000 dětí ročně. Když jsme ve věku, že bychom měli zakládat rodiny, je nás zkrátka méně. A k tomu obavy z válek, klimatické krize a nejisté budoucnosti. Není to tak, že bychom děti nechtěli. Spíše přemýšlíme, jaký svět jim vlastně předáme.


Složité téma vyžaduje nejednoduchou odpověď. V době, kdy bylo běžné mít dítě do 25 let, naše generace teprve dokončuje školu a nastupuje do zaměstnání. Teprve se stavíme na vlastní nohy. Sama mám dceru. Každý den s ní je krásný, ale i vyčerpávající. Snažíme se ji vychovávat s respektem, bez křiku, bez „výchovných pohlavků“, ale s jasnými hranicemi. To znamená být neustále emočně přítomná a trpělivá. Je to práce na sobě samé. Neustálé ladění se na potřeby dítěte.

Ženy často čelí tlaku z obou stran. Mají být výborné matky a zároveň nevybočovat z pracovního tempa. Skloubit obě role není snadné. A možná proto si mnohé řeknou: „Ještě chvíli počkám.“ Ne proto, že bychom rodinu nechtěly, ale protože víme, co to obnáší, a chceme to zvládnout dobře. 

Chceme-li, aby mladí zakládali rodiny, nestačí jim říkat: „Už je čas.“ Potřebujeme prostředí, kde bude možné rodičovství zvládnout lidsky, finančně i organizačně. Potřebujeme dostupné bydlení, flexibilní práci, dostatek školek a větší podporu od státu i okolí. A také méně tlaku a více pochopení. Dnešní rodiče nejsou pohodlní, jen se snaží být zodpovědní. 

Zdislava Bělousová, členka Mladých lidovců v Jihomoravském kraji.