Politika v genech a rychlý vývoj po roce 1989
Honzo, kdy sis řekl, že se o dění kolem sebe a o politiku musíš zajímat?
Politiku mám nejspíš v genech. Rodiče a prarodiče byli aktivní v Orlu, v Katolickém domě a v Lidové straně. To vše jsem ale znal jenom z doslechu. Jejich veřejná aktivita skončila v roce 1948, tedy tři roky před mým narozením – pak už zbývaly jen věci související s farností. Televize dlouho nebyla, takže jsme byli odkázáni na poslech rozhlasu, včetně zakázaných „vysílaček“. Pionýru jsem se neúčastnil, a tak jsem první skautský slib mohl s čistým svědomím složit 24. dubna 1962.
První dramatický střet s komunistickou realitou jsem zažil po zatčení švagra v roce 1963 (v tzv. Přibyslavském procesu dostal rok natvrdo). Chápal jsem pak, když rodiče řadu tiskovin a knížek spálili. Léta 1967–1969 jsem už ale vnímal intenzivně. Tatínek v Přibyslavi obnovoval Lidovou stranu, a nebýt toho, že mi nebylo osmnáct, vstoupil jsem do ní už tenkrát.
Kdy jsi do ČSL nakonec vstoupil? A bylo to prostředí, kde ses cítil dobře a kde jsi mohl realizovat své plány?
Období mé rané dospělosti politické angažovanosti nepřálo. Kromě studia jsem se mohl věnovat spíše „kostelním aktivitám“, a poté co jsem se oženil, jsme měli co dělat, abychom jakžtakž zabezpečili rodinu. Takže až poté, co děti trochu odrostly, jsem vyhověl opakovaným nabídkám ke vstupu do ČSL. To datum je 28. září 1985.Okresního předsedu jsem znal dlouhá léta. Poctivě pomáhal našim mládežnickým aktivitám. Ani další členové okresního výboru nebyli kolaboranti a přisluhovači komunistů, takže jsem zapadl do správné party. Byl jsem zvolen do vedení žďárské městské organizace a začal jsem rozšiřovat okruh spolupracovníků a využívat razítka pro pořádání zájezdů a společenských večerů pro křesťanskou mládež. Nechyběly přednášky pro veřejnost, plesy a pro lidovce tenkrát téměř povinný koncert Spirituál Kvintetu. Akcí byly desítky, zmíním jen dvě. Na jaře 1989 jsme uspořádali celorepublikovou soutěž farních rytmických skupin – přijelo jich z celé republiky více než třicet a tehdy, uprostřed stovek nadšených mladých lidí, jsem si jasně uvědomil, že komunisté to mají prohrané. A v listopadu 89 jsme se vypravili do Říma na svatořečení Anežky české.
Před dvěma lety jsme si připomínali aktivity obrodného proudu v ČSL na podzim roku 1989. Jak jste posouvali hranice možného v rámci tehdejšího režimu? A mělo to smysl?
Moje aktivity neunikly pozornosti tehdejší moci. Bolševik se vztekal, že v kanceláři podniku zbyl jediný komunista, ale čtyři lidovci. Všimli si toho i jinde a prakticky hned po vstupu do strany jsem byl vtažen do toho správného (Obrodného) proudu. Dostal jsem se tak k samizdatům a poznal jsem i řadu zajímavých lidí. Chtěli jsme zcela přirozeně výměnit tehdejší kolaborující vedení ČSL a dávno před listopadem 89 jsme měli 16 000 podpisů nutných pro svolání mimořádného sjezdu. Připravovaly se materiály, jež měly změnit tehdejší Ústavu, hlavně článek 4., o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Mysleli jsme i na svobodné volby. Zásadní setkání se uskutečnilo 14. října 1989 v pražském hotelu Savarin. O tom, že přijde 17. listopad, jsme neměli ani potuchy. S řadou protagonistů obrodného proudu jsem se posléze setkal ve vrcholné politice. Jména jako Richard Sacher, Josef Bartončík, Ludvík Motyčka, Bohumil Svoboda, Ivana Janů, Josef Pavela, Jiří Karas mohou znát i čtenáři HLASu.
Po listopadu 89 ses poměrně rychle politicky etabloval.
Po návratu z Říma dostala situace rychlý spád. Už v neděli 19. listopadu se ve Žďáře konala mohutná lidovecká schůze, v pondělí 20. 11. první a asi jediná schůze lidovců na e. Poté slavná bohoslužba v katedrále sv. Víta a Letná jako jeden z důležitých mezníků. Následovalo zakládání Občanského fora, organizování generální stávky a odjezd do Prahy na přelomové zasedání, kde jsem byl spolu s dalšími kooptován do Ústředního výboru ČSL. Pak v rychlém sledu volby do Okresního národního výboru ve Žďáře, kde jsem se stal místopředsedou. V únoru 1990 kooptace do České národní rady a příprava na první svobodné volby. Nezastírám, že jsem se po mnoha letech nesvobody cítil jako ryba ve vodě.
V první polovině 90. let se rodil politický život, jak ho známe dosud, vznikla Ústava, zaběhl se volební systém atd. Jakou roli v tom hráli lidovci?
První svobodné volby nebyly pro lidovce jenom radostí, ale i velkým traumatem. Nelze jít do podrobností případu doktora Bartončíka, pravdou ovšem je, že otřes byl tak mohutný, že si téměř stotisícová členská základna vynutila svolání mimořádného sjezdu. V září 1990 byl do čela ČSL zvolen k překvapení mnohých Josef Lux. Na politické scéně bylo značně nepřehledno – odmítli jsme vstoupit do federální vlády, ale do české vlády jsme vstoupili. Začaly sílit emancipační snahy našich přátel Slováků, bylo třeba transformovat národní hospodářství, budovat právní stát i instituce.
Ani v Lidové straně nevládla pohoda. Kolegy Josefa Luxe ve Federálním shromáždění byli i ti, kteří s ním na sjezdu ve Žďáře prohráli. Strana měla zhruba 300 zaměstnanců, které Národní fronta přestala platit. Stranický deník Lidová demokracie neměl šanci na přežití, stejně jako nakladatelství Vyšehrad, Ústřední politická škola a řada dalších zděděných záležitostí. Když se podívám nazpět, divím se, že jsme to nějak překonali. A že to Josef Lux v nevlídném prostředí vně i uvnitř strany vůbec vydržel.
Místo v politickém spektru – nejen o talentech Josefa Luxe
Mezi lidovci se pravidelně řeší „otázka K“ (proč jsme vnímáni jako konfesní strana? jsme tu jen pro křesťany, anebo pro všechny, kdo souzní s univerzálně platnými hodnotami?). Jak jste s Josefem Luxem a dalšími řešili hodnotovou ukotvenost a přitažlivost strany?
Kromě vyčerpávající dennodenní agendy bylo třeba řešit fundamentální otázky: „Kam se lidovci zařadí? Do pravé, nebo levé části politického spektra?“ Další strany s křesťanským étosem – Kroupova a Bratinkova ODA či Bendova KDS – nás tlačily nalevo od sebe, o tehdejší ODS nemluvě. Měli jsme ale natolik silné základy, že jsme základní principy křesťanské demokracie – svobodu, spravedlnost, solidaritu a subsidiaritu – nikdy neopustili. Nebylo to snadné, o ono „K“ byl velký zájem! Aby nedocházelo k matení voličů, rozhodli jsme se od sjezdu v Jihlavě v r. 1992 vystupovat nadále jako KDU-ČSL. Nebylo to jednoduché – na protest proti tomu sjezd demonstrativně opustilo přes 70 delegátů. Udržet téměř stotisícovou stranu v jednom názorovém koridoru nebylo snadné. Někteří to vzdali a vydali se jinou cestou, přes snahu politických konkurentů a některých médií ale nikdy nedošlo k vytvoření nějakých trvalých frakcí. Možná i proto, že většina členů svou politickou angažovanost opírala o snahu proměnit zemi k lepšímu a oporou jim v tom bylajejich prožívaná křesťanská víra. Asi i to vedlo mnohé zvnějšku k tomu, dávat nám nálepku prodloužené ruky církve. Mohu potvrdit a jsem rád, že tomu tak nikdy nebylo. Oddělení kompetencí nebylo nikdy porušeno, a to ani v době, kdy vztah Josefa Luxe k arcibiskupu Miloslavu Vlkovi byl lidsky příkladný.
Co byl Luxův největší politický talent? A co si připomínáš?
Nic objevného, často si ale vzpomenu na některé Josefovy moudrosti. Třeba, že tančit můžete jen s tím, kdo je v sále. Měl velmi nerad takzvané jetřebismy, tedy neustálé opakování „je třeba… je třeba…“. Připomínám si také jeho větu, že „každý ví, co má dělat prezident, co má dělat vláda a ten který ministr, co má dělat předseda strany – ale málokdo ví, co by měl dělat on sám“. Co mi opravdu chybí, je jeho neopakovatelný smysl pro humor a vypravěčské schopnosti.
Dnes jsme s ODS v předvolební koalici SPOLU, ale vztah KDU-ČSL k této straně byl v 90. letech komplikovaný...
Vztah Josefa Luxe s Václavem Klausem se v průběhu let vyvíjel, ale není pravdou, že by od počátku byl napjatý a nepřátelský. Bylo by to na celou knihu, tak jen dvě věci. Václav Klaus naprosto fatálně přehlédl, že se z Josefa Luxe během krátkého času stal respektuhodný státník. Jak se Klaus choval ke svým spolustraníkům, tak měl tendenci chovat se i k Luxovi – a to nemohl nenarazit. Druhá věc je podstatnější. Během společného vládnutí se stále naléhavěji objevoval rozdíl mezi tržním hospodářství bez přívlastků a sociálnětržním hospodářstvím. Šlo o legitimní ideový střet, který vycházel z rozdílného chápání vládnutí. Po letech je zvykem věci zjednodušovat, vztah Klause a Luxe ale černobílý nebyl. Například po zvládnutých povodních v roce 1997 spolu oba tito nekuřáci vykouřili doutník... Ještě čtrnáct dní před tzv. Sarajevem jsem byl s Josefem u Klause v Kramářově vile na pracovní snídani. Jedním z témat bylo, jestli by KDU-ČSL nic nenamítala proti tomu, aby navrhl Ivana Pilipa jako místopředsedu vlády. Jenže pak události kvůli korupčním kauzám ODS nabraly v řádu týdnů úplně jiný směr a spád.
Od smrti Josefa Luxe až do voleb 2010 sledujeme postupný ústup KDU-ČSL z pozic. Co v těchto letech považuješ za náš největší úspěch?
Určitě je třeba zmínit úspěch v senátních volbách 1998 a vítězství v roce 2000. V roce 2000 přišel dramatický úspěch v prvních krajských volbách: pět hejtmanů oblékalo lidovecká trička. Ani volby 2002 nedopadly špatně – 22 poslanců a tři ministerstva. Jinou věcí je vývoj členské základny, počet nových členů, průměrný věk či počet místních organizací. Faktem taky je, že už jsme jedinou historickou stranou, která má zastoupení ve Sněmovně. O porážku v roce 2010 jsme si jednak koledovali, jednak je za ni třeba být s odstupem času vděčný. Znamenala šanci na renesanci – a nové vedení tuto šanci pevně uchopilo a zvládlo.
Držet mladším žebřík a nezapomínat na seniory
Odešel jsi z Parlamentu, ale z politiky ses nestáhl a platíš za muže s cennými zkušenostmi. Mnohokrát jsme od tebe a o tobě slyšeli, že „držíš mladším žebřík“. Co si pod tím máme konkrétně představit?
Navážu na tvou otázku dalším pořekadlem: „Je zbytečné se spálit o stejná kamna.“ I když se to aktuálně nemusí zdát, určité procesy se i v politice v různých variantách vracejí a pohled do minulosti může být užitečný.
Politiku jsem dělat nepřestal – jenom nedělám tu viditelnou. Je ale spousta oblastí, kde mohu a chci být užitečný. Před 32 lety jsem byl v Charitasu zvolen prvním předsedou Klubů křesťanské mládeže, no a nedávno jsem se stal na témže místě členem výboru Sdružení křesťanských seniorů. Nemyslím, že bych vyhořel, jsem proto rád, že můžu působit i jako místopředseda Programové rady KDU-ČSL.
Pokud máš odstup od dennodenní agendy, máš i svobodu říkat věci, které nemusí být vždycky příjemné, ne? Co je předmětem tvé konstruktivní kritiky v KDU-ČSL v posledních dvou až čtyřech letech?
Je toho hodně, co si zaslouží ocenění, ale jsou oblasti, kde si myslím, že můžeme být lepší. Stručně: v práci s naším největším bohatstvím, tedy se členy. Ale také spolupráce s těmi, kdo se v komunálních volbách jako nestraníci rozhodnou hájit naše barvy. Je to ohromná zásobárna lidí – více než 10 000. Byl bych také rád, kdybychom se vrátili do pozice, kdy nám budou znovu rozumět naši senioři. Analýzy ukazují, že pro ně nejsme příliš atraktivní, a to považuji za velkou škodu. Začít můžeme s aktivitou našich členů. Více než 14 000 z nich je více než 60 let a zdaleka ne všichni jsou „na odpis“. To, že už neusilují o žádné funkce, neznamená, že už nemůžou nebo nechtějí pro KDU-ČSL nic dělat.
Co náš stát a naši společnost podle tebe čeká v roce 2022 i v příštích letech? Čeho se držet jako pevné kotvy?
Pamatuji toho dost, ale nevzpomínám si, že by kdy nějaká vláda přebírala zemi s tolika ohromnými problémy. Na naše ministry, poslance a senátory to bude klást obrovské nároky. Budou muset najít sílu k odpovědnosti a prosazovat opatření, která nebudou líbivá, nebudou populární a nepovedou k okamžitému zlepšení. Vyskytne se spousta kritiků a obávám se masivních ataků od médií. Bude obtížné rozlišit dobře míněnou kritiku od fundamentálně nepřátelských projevů. Na nás členech je, abychom skrze důvěru v naše zástupce všechny útoky ustáli. Na rozdíl od mnohých mají křesťané nástroje, jak pomáhat i na dálku. Nenechme je zahálet. I v tom je naše naděje.
Děkuji za tvůj čas a hodně zdraví a Božího požehnání k tvým narozeninám!