Pavle, jaké to je stát se znovu spolukormidelníkem strany?
Beru to jako návrat do služby, ale nikoli do čela. Chci vypomoci se stabilizací strany a se srozumitelností pro voliče. Cítil jsem od lidí poptávku, po pěti letech mimo předsednictvo jsem si odpočinul. S fungováním strany i minulého vedení jsem nebyl spokojený, a tak jsem nechtěl jen kritizovat.

Jak se strana změnila oproti rokům, kdy jsi ji vedl? 
Každé srovnání pokulhává. Nicméně – vidím, slyším a cítím, že je třeba povzbudit, pohladit, někdy i přesvědčit a znovuzapálit členy i příznivce. Že není všechno špatně. Že se mnohé povedlo, odpracovalo a prosadilo. Že jsme mnohému zabránili. Že i když nebylo vše ideální a bez chyb, má to smysl, hodnotu a je to to nejlepší z toho, co se nabízí. Nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti a vnoučata.

Úspěch i neúspěch v každé straně padá na předsedu. Ty jsi teď první  místopředseda. Jak vám to v předsednictvu funguje?
Zastupuji v mnoha věcech předsedu při stranických, politických, vlivových i organizačních jednáních. Jsme tandem! Straně dlouhodobě chybělo, aby to mezi předsedou a prvním místopředsedou fungovalo lidsky. Tihle dva se musí doplňovat. Kryju předsedovi záda. Prakticky to znamená, že někdy to musím být já, kdo říká navenek i dovnitř to, co je nepříjemné nebo kontroverzní. Ne vždy se shodneme, ale to je přirozené. V zásadě ale táhneme káru spolu. Stejným směrem a ve shodě.

Co tvá role obnáší z hlediska řízení strany?
Snažím se zlepšit komunikaci – interní i vně strany. S tím ještě nejsem spokojen. Snažím se pomoci stabilizovat finanční situaci strany. Tady se projevuje dlouhodobá, přes dvacet let trvající stagnace příspěvků pro politické strany od státu. Z toho těží různí političtí podnikatelé a autoritářská „hnutí“ bez členů, které financuje nějaký „majitel“.
 
A co bychom měli dělat lépe? O čem se ve vedení KDU-ČSL půl roku od sjezdu debatuje nejvíc?
Především o komunikaci a řízení strany. Jiří Horák se vrhl do personálního auditu. Měníme komunikační tým. Snažíme se víc pracovat s členskou základnou. Být ministrem nebo poslancem neznamená jen řešit věcnou podstatu problému, ale myslet přitom i na emoce, srozumitelnost a symboly. Politik musí být víc než jen manažer a odborník – volič se s ním musí ztotožnit, musí ho mít v podstatě rád a někdy ho musí i pobavit. Tohle dokázal třeba Jan Grolich. Oslovil voliče nejen programem, věcností a konkrétními kroky. Přidal k tomu emoce, zábavu a vtip, a proto nepůsobí jako technokrat nebo úředník s klotovými rukávy. Zkrátka: výkonný, věcný, ale nesrozumitelný a nezajímavý politik má čím dál menší naději na úspěch.

Ty letos nebudeš kandidovat do Poslanecké sněmovny. Proč?
Hlavním důvodem mého rozhodnutí je rodina. Právě kvůli rodině jsem už nechtěl pokračovat jako předseda. Ukázalo se ale, že i tak je dojíždění do Prahy neřešitelné. Mám tři děti (osm, deset a dvanáct let) – a jsem pořád spíš „víkendový táta“. Zhruba pět ze sedmi týdnů odjíždím v pondělí večer a vracím se v pátek večer. A v těch zbývajících dvou není výjimkou, že se musím vypravit do Prahy a zůstat tam i na více dní. Chci konečně po patnácti letech většinu nocí spát doma a být manžel a otec na sto procent. Tím spíš, když vidím, jak negativně se má absence projevuje na synovi. Teď mu prostě musím stát těsně po boku.

Politikaření v Poslanecké sněmovně je ubíjející.
Po třech obdobích – z čehož jedno bylo v pozici poslance a vicepremiéra – se už cítím opotřebovaný. Jednání jsou stále méně věcná, stále zdlouhavější a neproduktivní. Prudce stoupl počet projednaných hodin – ale hlavně těch neefektivních, plných nadužívaných obstrukcí. Bohužel platí výrok komunisty Pavla Kováčika, že období od období je to ve sněmovně horší.

Neobáváš se, že klesne politická autorita tvoje i strany, když zůstaneš jen krajským zastupitelem?
Nevylučuji, že se jednou do Sněmovny budu připravený vrátit. První místopředseda být poslancem nutně nemusí, zažili jsme to i v KDU-ČSL. Větší mediální pozornost a váhu mají beztak ministři. Budu mít víc času nejen na rodinu, ale i na vnitřní chod strany. Možná věci méně viditelné, ale podstatné. Ještě jednu věc zdůrazním. Když jsem končil jako předseda, nebylo to kvůli zdraví. Stejně jako nyní se sněmovnou. 
 
Co je pro tebe největší výzvou těchto týdnů?
Přidat v komunikaci a překlopit co nejvíce zlepšení do předvolební kampaně. Kampaň dávno začala a bude nabírat na otáčkách. Potřebujeme rychle přeřadit do kampaňového režimu, a to i za cenu utlumení některých systémových změn ve straně, které nás beztak čekají. Nyní má přednost předvolební klání.

Jak daleko je příprava na volební kampaň?
Na jaře začne „předkampaň“, která bude hodně regionální. Po vyhlášení termínu voleb prezidentem začne ostrá kampaň. Mnohé je zatím v syrovém stavu a já nechci prozrazovat dílčí věci. Vrátíme se ale ke slovům, jako je svoboda, bezpečí, zodpovědnost, solidarita a stabilita. Zvedat budeme témata podobná jako ostatní strany, tedy bezpečnost, dostupné bydlení, udržitelný zdravotní a sociální systém, kvalita vzdělání nebo transformace průmyslu.

Čím se my lidovci odlišíme od konkurence? A čím originálním přispějeme do kampaně SPOLU?
Jsem přesvědčen, že nastal čas na emoce. A my lidovci máme právě nyní velkou šanci být v neklidné době nositeli pokoje. Pokoj není nějaká pohodička, konzum a klídek. Je to životní postoj vycházející z naděje, z vnitřního přesvědčení o tom, že musíme udělat maximum, co můžeme, a zbytek nechat na Pánu Bohu. Že nakonec všechno dopadne dobře – i přes mnohá úskalí a protivenství.
Naděje není nějaký laciný optimismus. Kdo jiný na politické scéně, než my by ji měl do naší společnosti vnášet? Místo strašení, apokalyptických vizí, pesimismu, poraženectví a strachu přinášejme pokoj a naději. Ta se v zákonech neobjeví – ale z nás má být cítit. „Nebojte se!“ řekl na sjezdu Václav Pláteník. Strach svazuje ruce a zotročuje duši.

Jsou časy budování třetí politické síly v republice na lidoveckém základě, o níž mluvil Josef Lux, definitivně pryč?
Za Josefa Luxe bylo politické spektrum přehlednější. Kdo nebyl komunista nebo extrémista nebo kdo nechtěl volit Klause či Zemana, neměl moc na výběr. Dnes je to složitější.

V jakém smyslu? Proč jsou naše preference stále pod pěti procenty?
Naši voliči, potažmo voliči vládní koalice, jsou zčásti naštvaní. Někteří oprávněně a já je chápu. Na druhé straně panuje taková nálada – i když mnozí si nemají na co stěžovat. Mnozí od nás měli nereálná očekávání, která jsme v nich vyvolali a neuměli mírnit, když přišla agrese Ruska. Tehdy jsme jako vláda neřekli, že mnohé splnit nemůžeme, že budeme muset mnohé vytrpět, protože vypukla válka. Zdražení energií a s tím spojená inflace je ale jejím důsledkem, to vláda nezpůsobila. Někteří kvůli vládním opatřením skutečně zchudli, zejména některé rodiny s dětmi – a to je velká chyba. I já pro tato opatření hlasoval, byl to krvavý kompromis, ale dnes bych tak slepě loajální nebyl. A nejsem mezi poslanci sám! Mimochodem tato zkušenost se později propsala do schvalování důchodové reformy. Její výsledná podoba je daleko lepší než původní návrh.

O které voliče se máme zajímat, abychom rostli?
Musíme se soustředit na ty, kteří nás volili před čtyřmi lety, ale v evropských a krajských volbách zůstali doma. Přiznat chyby. Neslibovat nemožné. Naopak poctivě říci, že nás nečeká lehká doba, ale jsme připraveni do toho jít, abychom zachovali svobodu, bezpečí a stabilitu. Abychom položili základy pro dobrý život budoucích generací. Abychom se před nimi nemuseli jednou stydět.

Co jsou naše silné stránky? Jak je zvýrazňovat teď před volbami a posilovat po nich?
Jednoduše? Jsme hodnotová strana. Každý s námi nemusí ve všem souhlasit – ale musí vědět, že jsme spolehliví i v těžkých dobách. Že jsme na straně svobody a demokracie a že máme rádi lidi. Mít rádi neznamená osobně milovat. Lidé si ale musí být jistí tím, že v principu nám jde o společné dobro, obecné blaho a spravedlnost. To bych zdůrazňoval daleko více, než jak jsme to dělali poslední tři roky.
 
Kam má se svou uměřeností a uměním politického konsenzu KDU-ČSL směřovat ve světě, který je poznamenán rozbouřenou mezinárodní politikou, vzestupem populistů a rozklížeností společnosti?
Jsem přesvědčen o tom, že více než za mnoho předcházejících desítek let bude nutné svést boj o svobodu, bezpečí a stabilitu naší země. Demokracie je vždy křehká a každá generace si ji musí vybojovat znova. A tato chvíle dost možná nastává právě nyní. Aby politici, kteří hledí s pohrdáním na svobodu druhých, neovládli policii, tajné služby a média. Aby jim zpětně tato média nesloužila, neutvrzovala je v jejích pozicích, čímž by se potlačovala svobodná demokratická soutěž. Mnohé z toho vidíme na Slovensku a v Maďarsku – a je to velká hrozba. Nechci, aby budoucnost mých dětí byla závislá na jejich kádrovém posudku a aby svobodný názor byl potlačován. Nechci žít ve státě, který by byl v podstatě jen ruskou gubernií. Nechci, abychom já a moji potomci museli žít opět ve lži. Za to jsem ochoten obětovat pohodlí i blahobyt.

Je pro KDU-ČSL rozumné dlouhodobě budovat tak těsný svazek s ODS a TOP 09 v koalici SPOLU? Není řada názorů na sociální a ekonomické záležitosti tak odlišná, že nám to neprospívá?
V těžkých dobách, a zejména proti silnému a bezohlednému soupeři, je logické se spojit. Angličané a Francouzi, stejně jako USA a SSSR, se nemuseli milovat, a přesto dočasně spojili síly proti absolutnímu zlu. Ve SPOLU nás mnohem více témat, a to i závažných, ba existenciálních, spíše spojuje, než rozděluje. Rozdíly mezi námi určitě neskrývejme! Důležité na SPOLU je, že v tom, co nás odlišuje, hledáme kompromis už nyní. A to je lepší, než kdybychom ho hledali až po volbách – patrně s horším výsledkem.

Jde v podzimních volbách opravdu o tolik?
Stojíme proti soupeřům, pro které nereálné sliby, falešná řešení, lži a podbízení se za každou cenu jsou běžným nástrojem. Neváhají změnit názory podle toho, jak dopadnou průzkumy. Teď prostě musíme na společnou stranu barikády i se sousedy, kteří nám občas pijí krev. Silná KDU-ČSL v silném SPOLU – to buď naším heslem. KDU-ČSL je strana, která má velkou historickou paměť a je schopná sebereflexe. Dokážeme se poučit. To je nesmírně cenné. Jsme zakořenění v hodnotách. Tuto zemi skutečně milujeme a jsme ochotni leccos obětovat pro druhé. Věříme v budoucnost naší vlasti. A říkám znovu: máme rádi lidi.