Lev XIV. A výzvy dnešní doby
Dne 8. května byl zvolen novým papežem Lev XIV. Jak sám poznamenal, jeho jméno odkazuje na Lva XIII., který se proslavil zejména sepsáním převratné encykliky Rerum novarum v roce 1891. Ta reagovala na zásadní společenské problémy tehdejší doby vycházející z přerodu agrární společnosti na společnost průmyslovou a stala se hlavním ideovým zdrojem pro nově vznikající křesťanskodemokratické strany v celé Evropě. Jsem přesvědčen, že připomenutí této encykliky může být i dnes společensky velmi přínosné. I v dnešní době dochází k řadě převratných změn, nesených zejména digitalizací a individualizací společnosti. Jak říká Lev XIV. jednou z velkých výzev bude i umělá inteligence. Navíc myšlenky a zásady obsažené v Rerum novarum, jsou dnes mnohdy ještě aktuálnější než před sto třiceti lety. Mnoho jedinců i celých komunit se ztrácí v rychle se měnící společnosti a nadnárodní kapitál ruku v ruce s konzumní spotřební kulturou určují tep dnešní doby a lidská důstojnost i samotná demokracie jsou často v podřízené pozici vůči těmto tlakům.
Na všechny tyto společenské výzvy pak musí reagovat i politická reprezentace. Rerum novarum podnítila vznik křesťanskodemokratického politického hnutí na počátku dvacátého století a inspirovala politiky, jako Jan Šrámek nebo Konrád Adenauer. Věřím, že bude prospěšné se k ní po sto letech vrátit a nechat se oslovit jejími myšlenkami s ohledem na výzvy dnešní doby.
Jiří Horák, místopředseda KDU-ČSL
František – člověk naděje
Byla to jeho srdcovka. Bolelo ho i hřálo ho kvůli tomu u srdce. Papež František a péče o společný domov, o stvoření, o živé tvory, o Život sám. Péče o domov je víc než starost o životní prostředí. Domov není předmět, je to něco, co „po sobě zanecháme, až ukončíme pouť po tomto světě“. Papež mluvil o environmentálních tématech přesně, varovně, pravidelně, v souvislostech a bez iluzí. Měl své sny, ale nikdy nebyl naivním snílkem. Ohromující technologický pokrok podle Františka s sebou přináší hrozby. Uvědomujeme si to? Víme, že se z nás můžou stát bytosti nebezpečné pro životy jiných? Že můžeme ohrozit i své vlastní přežití? V exhortaci Laudate Deum mluvil otevřeně o tom, že svět se hroutí a je možné, že se blíží k bodu zlomu. Používal svou autoritu, aby mluvila holá, někdy i krutá fakta, nikoli zamlžující ideologie. Malý počet bohatých zemí zatěžuje naši planetu větším znečištěním než země méně rozvinuté. Obyvatelé méně rozvinutých zemí ale musejí snášet jeho tvrdé a zhoubné následky. Paradox, který nevidíme a který si nepřipomínáme, že. Byl to muž, který uměle přikrášlovat své postoje.
A pak tu byl papež František komunikující ve prospěch dobra nás všech. Papež podporující přechod k obnovitelným zdrojům. Vícevrstevnatý myslitel, jemuž byla cizí výlučně technokratická mentalita. Trval na tom, že jednotlivé státy, a zvláště ty velké, mají spolupracovat a chtít se dohodnout. Byl chestertonovsky přímý. Začít můžeme a máme každý u sebe. „Bůh nás spojil s veškerým svým tvorstvem ... Novou kulturu vytváří úsilí rodin o snížení znečištění, omezení odpadu a uvážlivou spotřebu. Samotný fakt, že se mění osobní, rodinné a komunitní návyky, přispívá k většímu znepokojení nad nenaplněnou odpovědností politických aktérů a k rozhořčení nad nezájmem mocných. ... Komplexní změna nezodpovědného životního stylu spojeného se západním modelem by měla z dlouhodobého hlediska výrazný dopad. Spolu s nezbytnými politickými rozhodnutími bychom se tak ocitli na cestě k vzájemnému uzdravení.“ František byl člověkem naděje, Bohu dík.
Petr Hladík, ministr životního prostředí
O smrti a umírání trochu jinak
Rozhovory, kratší a delší texty s odborníky i s lidmi z praxe, pečlivě sestavené novinářkou Alenou Scheinostovou do sborníku „Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích“ (Cesta domů 2025), jsou cenné ze dvou důvodů. Za prvé je to komplexní, panoramatické, velmi praktické zpracování daného tématu, každý si najde něco cenného právě pro sebe. Za druhé, zejména v praktických částech, obsahuje knížka celou řadu inspirací. Jak být nablízku svým drahým v okamžiku umírání. Co zařídit bezprostředně po smrti. Jak pojmout lidsky, důstojně (a posvátně) pohřeb.
Smrt, umírání a pohřbívání bývají tabuizovány, přijímány s rozpaky a odstupem nebo povrchně. Lidé si „s tím“ nevědí rady, rituály běží podle zajetých, často překonaných pravidel. Co s tím? Autorka dává slovo religionistovi s duší sociologa, aby celý fenomén ukázal v historické hloubce i na cenných postřezích ze současnosti. Lidé zevnitř náboženských společenství jí vyprávějí o přístupu své komunity k posledním věcem – věděli jste, jak se o své zemřelé starají vietnamští sousedé z nejbližší večerky? Alena Scheinostová pátrá, sleduje, popisuje, srovnává a objevuje pro vás nové jevy (akvamace, pravidla přírodních pohřebišť atd.). Jsou jí cizí povzdechy nad těmi, kdo se se svými blízkými neloučí. Hledá cesty „jak konkrétně ano“, nesbírá odpovědi „proč to nejde“. Všechny praktické postřehy využijí s prospěchem komunální politici a úředníci z větších i menších měst, a je jedno, jestli více či méně religiózních nebo tzv. sekularizovaných. Byla radost tuto knížku číst: napínavá, překvapivá, inspirativní.
Pavel Mareš, šéfredaktor Hlasu