Laboratoř evropské kultury
Kde vzít energii, odkud čerpat? V preambuli Smlouvy o EU stojí, že naší inspirací je evropský kulturní, náboženský a humanistický odkaz. Často slyšíme debatu o evropských hodnotách. Ve stejné preambuli jsou jmenovány: nedotknutelnost a nezadatelnost práv lidských bytostí, demokracie, rovnost, svoboda a právní stát. Evropská kultura vsadila už před dvěma a půl tisíci lety na rozum a moudrost. Debata, kterou začali Řekové, pokračuje i dnes. Rozdíl je v tom, že milovníci moudrosti pravdu hledají, zatímco v historii Evropy stále narážíme na problém, že někteří pravdu takzvaně mají. Dva a půl tisíce let se jako v ohromné nádobě mísí různé myšlenkové proudy a ideály. Z této živé směsi občas vzejde nebezpečná ideologie. Jen 20. století zažilo dvě: nacionální socialismus a komunismus. 
Evropská kultura je dva a půl tisíce let i laboratoří, v níž se experimentuje se státním uspořádáním. Řada termínů měnila význam. Pro naše uši je zvláštní, že existoval tyran, který zvelebil svou obec, nebo že demokracie nebyla hodnocena jako ideální systém. Jiný význam má i aristokracie, byť v každých volbách hledáme ty, kteří jsou aristoi, „ti nejlepší“. Nic nemusíme měnit na požadavcích, které vznášeli Římané na právo: má jít o usilovné a vytrvalé hledání spravedlnosti. Zákony mají být srozumitelné těm, kteří se jimi řídí, a žádný zákon nemá odporovat zdravému rozumu a vyšším mravním ideálům.
 
Novost křesťanství
Pramenem významně odlišným je křesťanství, které v sobě integrovalo židovské Desatero. Nemusíme být věřící, abychom věděli, co se nemá. Je to zkrátka v nás. Se zprávou, kterou přišlo křesťanství, nastal radikální zlom. Setkání s chudými a nemocnými nám nemá být odporné: má to být příležitost pro náš vlastní růst, když hledáme vhodný způsob pomoci a podpory. Tomu, kdo selže, máme dát novou příležitost. Těm, kteří nám ublížili, máme odpustit. Nemáme se smířit se zlem a nesmíme přestat bránit zlým skutkům. Zároveň ale nemáme cítit nenávist k nepříteli. Nesmíme nikdy zapomínat, že má lidskou důstojnost. Všechny tyto zdánlivě absurdní věci natrvalo změnily naši kulturu, a i když se těmto pravidlům vzpíráme a selháváme, jsou v nás. S humanistickou érou přišla odvaha zachytit to nejušlechtilejší lidství v nás formulováním základních lidských práv a svobod. Nevymysleli jsme je, jen jsme k nim přes staletí krutostí a svědectví skvělých osobností došli. Ve svobodě jsme se většinově zavázali ctít je a dodržovat. Až do fáze, kdy nás okouzlení nad vlastními úspěchy v oblasti poznání a technických dovedností přivedlo k postoji, že jsme to my, kdo určuje a tvoří lidská práva. Že tvoříme jakéhosi nového člověka, který stojí nad dobrem a zlem.
 
Ctnosti a touha po smyslu
Debatujeme o budoucnosti Evropy, která nám leží na srdci. Položme si tři otázky: V čem si máme být rovni? V čem si musíme uchovat svobodu? A v čem máme být vůči sobě solidární? Volnost, rovnost, bratrství... Politické strany, občanská společnost i rodiny hledají a nabízejí na tyto otázky různé odpovědi. Mám promluvit o pramenech, které nám dají sílu a pomůžou nám zorientovat se ve světě, který působí zmateně a v němž se cítíme ztraceni. Dovolte mi proto připomenout ctnosti. Od antiky přes křesťanství lidstvo nepochybuje o jejich hodnotě: přiměřenost, statečnost, moudrost a spravedlnost. Láska, víra a naděje. Dnes nabývá na důležitosti touha hledat a nacházet smysl toho, co děláme a čím jsme. Jen když nacházíme smysl, získáváme kompetenci správně se rozhodovat.
Připomínka našich kulturních kořenů a možnost obrátit se k pramenům neznamená otočku do minulosti. Znamená to najít pevnou půdu pod nohama, abychom neměli strach z budoucnosti. Evropa potřebuje moudrost a lásku, potřebuje evropské zemské vlastenectví. Jen tak budeme soudržnější a odolnější, aniž ztratíme drahocenná specifika jednotlivých regionů.
 
Mgr. Nina Nováková, poslankyně Parlamentu ČR za KDU-ČSL.