Málokterý člověk ovlivnil můj život natolik jako kardinál Miloslav Vlk. Seznámili jsme se někdy v polovině 80. let v Praze, tedy v době, kdy nesměl oficiálně vykonávat své kněžské povolání. Vážil jsem si a dodnes si vážím toho, že mě krátce po svém jmenování biskupem v Českých Budějovicích, na jaře 1990, přizval ke spolupráci na svém sekretariátu. To se stalo pro další běh mého života zcela zásadním momentem. Naše spolupráce pokračovala i po jeho jmenování pražským arcibiskupem. Celkem pět roků. Dalších devět let jsme pak intenzivně spolupracovali v oblasti sdělovacích prostředků, kdy jsem působil v pozici mluvčího České biskupské konference a pan kardinál Vlk byl v rámci ČBK za média odpovědný.
 
Náročný a skvělý šéf
Po boku Miloslava Vlka jsem měl možnost poznat a pochopit mnohé z „církevní kuchyně“ - doma, ve Vatikánu i ve světě. Jedinečnou zkušeností a zážitkem bylo jeho jmenování kardinálem v roce 1994. Díky němu jsem měl možnost vícekrát hovořit s papežem Janem Pavlem II. i Benediktem XVI. a dalšími předními osobnostmi domácí i zahraniční politiky. Byl to náročný, ale skvělý šéf, který mi dal mnoho praktických rad do života, z nichž dodnes čerpám.
Vzpomínám si na jeden z prvních úkolů: cestu do Železné Rudy na Šumavě, kterou jsem připravoval. Šlo o česko-německé setkání na nedávno otevřené hranici. Ptal jsem se na nějakou organizační věc a jak ji mám vyřídit. Dostalo se mi odpovědi, že právě to je můj úkol a šéf se na to má dotazovat tajemníka. Stále více jsem tak začínal chápat svou roli a pod zkušeným vedením Miloslava Vlka, bývalého sekretáře biskupa Josefa Hloucha, jsem pochopil, jak důležitá je role sekretariátu, řidičů a dalších spolupracovníků osoby, která stojí v čele.
 
Férový chlap
Miloslava Vlka jsem poznal jako férového chlapa, kterému vždy o něco šlo. Měl vize, které se snažil uskutečňovat. Jeho pojetí církve jako součásti společnosti, nikoli exkluzivního klubu na vrcholu hory Olymp, mi byla a je sympatická a blízká. Konzultoval jsem s ním všechny zásadní kroky svého života, včetně odchodu z aktivní duchovní služby, kdy mi výrazně pomohl. Z jeho úst jsem někdy před dvaceti roky poprvé slyšel otázku, zda bych neměl někdy někam kandidovat. Od té doby jsem o tom přemýšlel a poté to i uskutečnil. Jeho žehnající ruku jsem celá ta dlouhá léta naší spolupráce a našeho přátelství za sebou cítil. Bezmála třicet let jsme spolu a ještě s dalšími společnými přáteli skoro každoročně slavili své svátky (Daniela je 17., Miloslava 18. prosince).
Kardinál Miloslav Vlk je muž, který přesáhl svou dobu. Dokázal převést církev z prostředí totality do svobodné společnosti. Dokázal pevně stát za svým přesvědčením a nedělat kompromisy, které by mu svědomí vyčítalo. Patřil a vždy bude patřit k největším osobnostem, s nimiž jsem měl tu čest se znát a spolupracovat. Celý svůj život mu budu vděčný za vše, co pro mě znamenal.
Autor je ministr kultury České republiky.