1. Obrana před útočníkem je nejdůležitějším úkolem státu. Dostane-li se příprava na obranu do kolize s jinými veřejnými zájmy, obrana má přednost.

2. Evropské země skoro třicet let profitovaly ze záměrného zanedbávání své obranyschopnosti. O to větší prostředky budou muset vynaložit, aby pokryly gigantický vnitřní dluh, který v oblasti obrany nahromadily.

3. Žádná „varovací doba“ před možným útokem protivníka neexistuje. Může k němu dojít v horizontu týdnů či měsíců. Přípravu na obranu nelze odkládat do chvíle, „až to bude potřeba“. Tato chvíle už nastala.

4. Obrana a příprava na ni nejsou jen úkolem ministerstva obrany a profesionální armády. Týkají se všech ministerstev a správních úřadů a společnosti jako celku.

5. Věrohodná obrana vyžaduje naplnění řady nevojenských předpokladů. Celková odolnost státu, společnosti a infrastruktury. Efektivní a rychlé rozhodování. Kybernetická bezpečnost. Zajištění průmyslových kapacit pro válečnou výrobu.

6. Dlouhotrvající válečný konflikt vysoké intenzity, který vidíme na Ukrajině, spotřebovává obrovské množství materiálu. Musíme proto vytvářet velké zásoby všeho potřebného – munice, náhradních dílů, pohonných hmot, potravin, výstroje.

7. V případě války profesionální armáda nestačí. Armáda musí být schopna válečného rozvinutí na základě mobilizace záloh a průmyslových kapacit.

Všechno toto je dnes nutné přijmout jako fakt a začít řešit. Nestraším válkou. Chci zodpovědně reagovat na současnou bezpečnostní situaci. Stejně jako dříve platí poučka: „Chceš-li mír, připravuj se na válku.“

Jan Bartošek, místopředseda Poslanecké sněmovny a KDU-ČSL, předseda odborné komise KDU-ČSL pro obranu a bezpečnost
 
---------------------------------------------------------

5 nezamýšlených důsledků ruské invaze

Za největší válečný konflikt v Evropě od 2. světové války je zodpovědné Rusko, které se po vzoru Sovětského svazu a carského Ruska snaží rozšířit svou moc. Ruská společnost byla na invazi připravována dvacet let propagandou o Západu, jenž údajně ohrožuje současné Rusko. Válka proti Ukrajině tak zapadla do dlouho připravovaného příběhu. Běžní Rusové považují evidentně útočnou válku za válku obrannou. I proto má mezi nimi takovou podporu.
Nevíme, jak nakonec konflikt dopadne. Ubrání Ukrajinci svá východní území? Podaří se jim významný ofenzivní průlom? Z historie víme, jak obtížné je předvídat vývoj. Už teď jsou ale zřejmé nezamýšlené důsledky, s nimiž v Rusku na začátku tzv. „speciální vojenské operace“ absolutně nepočítali.

1. Vstup Finska a Švédska do NATO. Před rokem něco nemyslitelného, dnes věc nevyhnutelná. Obě země bazírovaly na zachování své neutrality. Jejich vstup do Aliance a rozšíření hranic Ruska s NATO je pro Putina geopolitickou prohrou.

2. Znovusjednocení států NATO. Před válkou považovaly mnohé členské státy Severoatlantickou alianci za přežitou. Mnohé nedávaly na obranu ani 2 % HDP. Některé státy (Nizozemsko, Belgie, Německo aj.) dlouhodobě podceňovaly ruskou hrozbu, a to i po anexi Krymu. Varování z pobaltských států a Polska bylo ignorováno.

3. Ztráta evropských trhů pro Rusko. Ruská federace ztratila lukrativní západní trhy pro své energie. Výpadek surovin je přechodně bolestný i pro Evropu, ale ta jako celek je schopna energie v relativně krátké době nahradit.

4. Zpřetrhané rusko-ukrajinské vztahy. Běžní Ukrajinci z pohraničních oblastí mívali k Rusku srdečný až bratrský vztah. S tím je konec. Vzájemné vazby jsou na řadu generací zpřetrhány a nahrazeny nenávistí. Oběti války se týkají snad každé ukrajinské rodiny.

5. Slabší Rusko, silnější Čína. Nepříjemným důsledkem je i rostoucí závislost Ruska na Číně (vývoz surovin, investice aj.). Rusko s desetkrát menším počtem obyvatel se stává do jisté míry vazalem Číny. To v kombinaci s dlouhými společnými hranicemi na ruském Dálném východě je pro Rusko vážná hrozba.
Nevíme, jak válka dopadne. Pro Evropu a země sousedící s Ruskem by bylo Putinovo vítězství nebezpečný precedent. Ale i kdyby se Rusku podařilo natrvalo získat některá ukrajinská území, už nyní na jiných frontách prohrálo.

Jiří Horák, poslanec-člen obranného a zahraničního výboru, předseda odborné komise KDU-ČSL pro zahraniční politiku