Spojenectví KDU-ČSL a STAN lze vnímat jako přirozenou integraci politických sil, které nepatří k neoliberální pravici a které odmítají postmoderní hodnotový materialismus. Lidovci i STAN se také zásadně odlišují od socialistických a podnikatelsko- či nacionalisticko-populistických stran a uskupení, které známe ze zahraničí a které postupně přicházejí k nám.
I když je spojení křesťanskodemokratického a sekulárně-konzervativního proudu do jednoho koaličního projektu přirozené, měli bychom kriticky vidět i to, co obě strany systémově odlišuje. KDU-ČSL představuje tradiční pozůstatek masové politické strany. Stále docela početnou členskou základnu KDU-ČSL stmeluje společně sdílený ideový obsah. STAN je spíše rozptýleně působící hnutí komunálních a regionálních politiků bez pevnější ideové souvztažnosti. To, co KDU-ČSL i STAN sdílejí, je obecně definovaná nesocialistická pozice. Lze říci, že do hnutí STAN se postupně zapojovali ti nezávislí komunální politici, kteří neměli prostor v ODS (jejich levicoví kolegové vstupovali do ČSSD). STAN tento obecný postoj doplňuje důrazem na subsidiaritu a uplatňování zájmů malých obcí a venkovských regionů v krajské i celostátní politice.
Aby společný koaliční subjekt zafungoval jednoznačně a automaticky, musel by úspěšně a samostatně projít všemi typy voleb. Ideálně několikrát. Na druhou stranu tu jsou výrazné úspěchy hnutí STAN v senátních a hlavně krajských volbách 2016. V Libereckém a Středočeském kraji (kde se KDU-ČSL příliš nedaří) dosáhl STAN excelentního výsledku. Jinde (Plzeňský a Pardubický kraj, Vysočina) uspěl v koalici s regionálními formacemi (s KDU-ČSL a TOP 09 i v Karlovarském kraji).
Jaká jsou rizika a výhody vzájemného spojení? Záměr KDU-ČSL vytvořit koalici se STAN je odvážnou snahou postavit sobě na roveň politickou formaci, která nedosáhla samostatného úspěchu v celostátním měřítku. Podobně jako v případě Koalice (KDU-ČSL a US-DEU, r. 2002) můžou nastat těžkosti při obsazování kandidátek. Na druhou stranu dvojčlenná koalice má velký potenciál spojit do jednoho celku zástupce těch voličských skupin, které jsou na východ i na západ od nás delší dobu integrovány v různých koaličních stranách pravého středu, příslušejících k Evropské lidové straně.
Kdyby v letošních sněmovních volbách obě strany kandidovaly samostatně a obě uspěly, došlo by k jejich automatickému oslabení. Společný úspěch v čisté koalici znamená neoslabit, ale výrazně posílit. To vše ve chvíli zásadního střetu o budoucnost české politiky se silami antistranického protestu. Slova o odvaze a risku jsou na místě ve všech významech toho slova.
Vladimír Hanáček
Autor je politolog.