KDU.breadcrumbs.homeAktuality Lidovecká média Nový hlas Komentáře NH: Komentáře: Chceme učit, ne účtovat!
Zpět

NH: Komentáře: Chceme učit, ne účtovat!

Přidáno 10. 12. 2019
Začátkem listopadu rozvířila dění narychlo ohlášená stávka učitelů. Zavřeno zůstalo 1221 škol a 2700 jich omezilo provoz. Jsou nízké platy to hlavní, s čím jsou nespokojení, ptá se předseda pražské KDU-ČSL.
Pracuji ve školství od roku 1982. Zásadním požadavkem škol v revolučním roce 1989 bylo odpolitizování školství a zavedení odvětvového řízení. To se podařilo. Školy přestaly řídit odbory školství okresních národních výborů pod ministerstvem vnitra a vznikly školské úřady na úrovni okresů přímo řízené ministerstvem školství. Ty odpovídaly za mateřské, základní i střední školy v okrese. Ředitel školského úřadu jmenoval a odvolával ředitele školy. Školy mohly dobrovolně přejít do právní subjektivity a stát se příspěvkovou organizací. Menší školy a školky však mohly zůstat rozpočtovou organizací a dostát tak lépe svému poslání: učit, ne účtovat.

Kvůli nerozhodnosti politických představitelů dát školám nový vzdělávací program vznikly hned tři programy: obecná škola, základní škola a národní škola. Později vstoupily v platnost takzvané rámcové vzdělávací programy a povinnost škol napsat si svůj školní vzdělávací program. Do financování škol vstoupil princip „peníze na žáka“, který nemohl fungovat, a tak každý kraj přijal svou strukturu normativů, aby nezanikly menší a venkovské školy. Z žáků se stali klienti, což se výrazně podepsalo na vztahu „škola a rodič“ i na postavení učitele ve vztahu k žákům.

Vznik krajů vedl ke zrušení okresních úřadů a bohužel i školských úřadů. Protože se nevědělo, kdo bude nadále zaměstnavatelem pracovníků škol bez právní subjektivity, stala se právní subjektivita povinnou. Nepřiměřená decentralizace školství a autonomie škol byly dokonány. Pro státní orgány je to nakonec docela příjemná situace. Jejich odpovědnost je malá, nejasná, najít si alibi pro nezdary je pak snadné. Vždyť silné pravomoci drží kraj, obec i škola.

Domnívám se, že učitelé byli o své výdobytky připraveni zrušením odvětvového řízení ve školství. Prostřednictvím zřizovatele (obcí a měst) se do škol opět vrátil politický vliv, byť na komunální úrovni. Školy musí zodpovídat za procesy, které mohou být delegovány jiným (hospodaření, vzdělávací dokumenty, financování, personální zajištění). Ředitel školy odpovídá za věci, které nemůže ovlivnit, například za dostatek kvalitních a kvalifikovaných učitelů na své škole. Není divu, že zájem vykonávat tuto funkci není velký. Je systémovou chybou, že 70 % svého pracovního úsilí musí ředitel školy věnovat jiným činnostem, než je ta hlavní – vzdělávání. Frustrace učitelů souvisí s podfinancováním, které jsme dosud nedokázali napravit. Současný stav je takový, že přibylo neefektivní řízení systému a učitelům byla vzata formální autorita ve vztahu k rodičům.

Zůstávám svému povolání věrný. Naším nynějším hlavním problémem není podle mne inkluze, ale sociálně a ekonomicky rozdělená společnost. Škola není tak mocná, aby platila věta, že „společnost je obrazem školy“. Platí to obráceně. Přesto se my pedagogové chováme jako vrabci z jednoho španělského vyprávění, které najdete v knížce Petra Piťhy Výchova, naděje společnosti: Po silnici jel dobře ozbrojený rytíř a uviděl na zemi ležet vrabce, který vzpínal nohy křečovitě vzhůru. Rytíř seskočil, aby mu pomohl, a zeptal se, co se mu stalo. Vrabec udiveně řekl: „Tys neslyšel, že spadne klenba nebeská a roztříští se o zem?“ „Ale vrabčáku, ty myslíš, že ji zadržíš? Ani já, ani všichni moji druzi bychom ji nezadrželi!“ „To si určitě nemyslím,“ řekl vrabec, „ale dělám, co mohu, a padne-li na mě klenba nebes, zahynu se ctí jako statečný vrabec.

Vít Šolle
člen školské komise KDU-ČSL
 
kategorie Nový hlas