KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2018 Svoboda je křehká. Bylo by špatné, kdybychom si ji tentokrát vzali sami. Komentář Daniela Hermana
Zpět

Svoboda je křehká. Bylo by špatné, kdybychom si ji tentokrát vzali sami. Komentář Daniela Hermana

Přidáno 21. 8. 2018
Ilustrační foto
info.cz

Události roku 1968 mohou mít mnoho výkladů, které se budou lišit podle toho, kdo je vykladačem. Byl to historicky ojedinělý pokus o reformu socialismu? Byl to spor frakcí uvnitř komunistické strany, který zase odnesli nevinní lidé? Došlo by nakonec stejně k přítomnosti sovětských vojsk na našem území, protože si to Moskva stejně už dlouho přála, a takto k tomu měla záminku? O tom se zřejmě bude možno přít dlouho.

Zdá se být jisté, že komunistický režim tehdy ukázal svou nerefomovatelnost. Ačkoliv lidé tehdy své naděje vyjadřovali pomocí dobového jazyka (a proto se mluvilo o socialismu s lidskou tváří, nebo socialismu, který konečně bude řešit základní lidské otázky), řada z nich zřejmě toužila po normálním životě. Stále ještě žilo povědomí o první republice, která nebyla dokonalá, zažila velkou ekonomickou krizi a měla své korupční aféry, ale byla spojována s nadějemi, které zničil Mnichov v roce 1938 a potom únor 1948.

Srpen 1968 znamenal velké vystřízlivění a poučení. Lidé dali svou důvěru politickým silám, které je pak opustily a zradily. Ohromné vzepjetí odporu v týdnu po invazi nedokázali ti, kdo zemi vedli, využít a naplnit. Ukázalo se, že lze strachem a silou společnost opět uvrhnout do pokrytectví, lhaní a zmaru. Stejně tak ale platí, že jsme dostali i jiná poučení. Třeba že ti, kdo kdysi represivní systém nadšeně budovali, dokázali v některých případech nahlédnout svůj životní omyl. Nečinili žádné pokání za domnělá provinění stranické hereze, ale dali se na cestu obhajoby občanských práv, byť to pro ně znamenalo vyřazení z pohodlného života, vězení a někdy odchod do exilu. Ačkoliv se to někomu nemusí líbit, neplatí, že jednou komunista, vždycky komunista. Ideologie jsou zločinné, ale lidé mají své individuální osudy a cesty.

Byli tu samozřejmě i lidé, kteří věděli už od doby před únorem, že komunismus je blud. A těm se jejich názor a obavy opět potvrdily. Zažili jsme i to, že lze národ donutit mlčet, účastnit se mrtvých a vylhaných rituálů, ale že je to stavba postavená na písku, která se musí jednou zhroutit, protože je postavená na písku. Po roce 1989 jsme dostali příležitost snažit se obnovit demokracii a vrátit se do západního světa, kam jsme po tisíciletí patřili. Nekonal se žádný návrat do roku 1968, tehdejší ideje, nebo předstírané ideje, už byly mrtvé.

Dostali jsme v roce 1989 velkou šanci začít budovat něco nového. Povedlo se nám to jen z části, protože lidské snažení neprobíhá nikdy přesně podle plánu. Tentokrát jsme se nemohli vymlouvat na žádnou cizí mocnost, na kterou musíme brát ohled, bylo to jen na nás. Povedlo se toho hodně, ale zrovna v přítomnosti vidíme, jak roste extremismus, falšuje se  historie období totality, zlehčuje se autoritativní režim současného kapitalistického Ruska s imperiálními ambicemi a nacionalismem a konají úlitby čínskému režimu, který nemá s demokracií nic společného. Neděje se to pod tlakem tanků, ale je to tlak antidemokratů, kteří to znova zkoušejí. A to rafinovaněji, než na začátku normalizace figury jako Husák, Jakeš, Biľak, Lenárt a další dosazené a trpěné figury.

Jestli něco můžeme považovat za jakýsi odkaz roku 1968, tak je to připomínka lidí, kteří měli naděje a dokázali vzdorovat a vydržet. To důležité přežilo a vydalo plody o dvacet let později. Svoboda je ale křehká a bylo by špatné, kdybychom si ji tentokrát vzali sami.

Více ZDE

kategorie Z médií