Zásadní rozdíl mezi Masarykovou republikou a tou dnešní je v tom, že padají tabu týkající se účasti extrémních stran na vládnutí. Prezident osvoboditel by nikdy nepřipustil, aby komunisté či henleinovci měli podíl na moci. Přestože ti druzí vyhráli volby. Prezident Zeman to nejen připouští, on to dokonce prosazuje.
Vítěz voleb dále utužuje faktickou koalici s SPD a KSČM. Ačkoli má k dispozici jiné, demokratické varianty vládnutí a o jedné, té s ČSSD, nyní vyjednává. Koalice ANO, SPD a KSČM mimo jiné zvolila komunistického poslance, který coby příslušník pohotovostního pluku zasahoval proti demonstrantům v roce 1989, do čela komise pro kontrolu GIBS. To spustilo spontánní protesty desetitisíců občanů v řadě měst.
Šlo přitom spíše o příslovečnou poslední kapku. Zdeněk Ondráček rozhodně není příčinou problému. Ale jeho důsledkem. Lidé na náměstích primárně protestovali proti „novým pořádkům“. Třeba proti nevybíravému tlaku trestně stíhaného premiéra na ředitele GIBS, který má moc kontrolovat vyšetřovatele Babišovy kauzy Čapí hnízdo. A právě Ondráček měl dohlížet na tohoto dohlížitele… Součástí „nových pořádků“ je cynický pragmatismus, rezignace na jakékoli hodnoty a nedostatek studu, pohrdání parlamentem, útok na instituce demokratického právního státu včetně nezávislých médií a snaha soustředit veškerou moc ve státě do jednoho místa po vzoru řízení holdingových společností.
V rámci „nových pořádků“ se stal místopředsedou Sněmovny šéf SPD, strany založené na šíření strachu a nenávisti. A i když se za něj řada členů hnutí ANO stydí, pro náš návrh mimořádné schůze k odvolání Tomia Okamury zvedl ruku jen jeden z nich (za což mu patří uznání). Toto se stalo právě na výročí narozenin TGM…
Projevem nové doby je i zlý a nenávistný útok prezidenta Zemana na novináře. A to dokonce v rámci inauguračního projevu. Kam se ztratila Masarykova idea prezidentského úřadu coby svorníku společnosti?
Na vrcholu toho všeho pak je diskvalifikace parlamentu. Jak prezident, tak premiér v demisi prosazují antidemokratickou vizi, že vláda je důležitější než Sněmovna a k vládnutí vlastně ani nepotřebuje důvěru poslanců. Popřípadě že k nějaké důvěře či toleranci lze parlament donutit vydíráním. Ať už prostřednictvím oné koalice s extrémními stranami, či brutálními bleskovými čistkami prováděnými vládou bez důvěry. O čemž byla v závěru týdne také řeč.
Toto vše je pošlapáním základních demokratických principů. Proti tomu se lidé ozvali. A dosáhli prvního úspěchu. Andrej Babiš pod tlakem otočil a Zdeněk Ondráček proto nakonec sám rezignoval. Za to si tito lidé zaslouží ocenění. Oni skutečně naplnili Masarykova slova: „Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: Stát jsem já.“ Bitvu o českou demokracii ale nakonec samozřejmě musíme vybojovat my, demokratičtí politici. Miloš Zeman a Andrej Babiš provádějí naší demokracii moc ošklivou věc. Snaží se přesvědčit své příznivce o tom, že demokracie rovná se diktatura většiny, a že kdo má moc, má i pravdu. Tak tomu ale není. Demokracie je vládou většiny při ochraně práv menšin a zachování svobody, včetně svobody médií.
Výstižně to opět pojmenoval prezident Masaryk: „Je-li moc pravdou a právem, pak ovšem politika se stane částí zoologie – a basta!“ Odmítám takové pojetí kulhavé, zmrzačené demokracie coby diktatury většiny a budu proti němu všemi silami bojovat.

Pavel Bělobrádek