Skeptický ironik a sarkastik, rakouský novinář a spisovatel Karl Kraus, výmluvný svědek konce mocnářství, napsal ve dvacátých letech: „Stát se musí to, co si neumíme představit, a když to umíme, tak se to nestane…“ Co by musel napsat o planetě, kterou nepředvídatelně mění stoupenci brexitu či Donald Trump?
A tak se stalo i u nás, co jsme si neuměli představit: nikdy od svého vzniku v květnu 1921 neutrpěla komunistická strana takovou porážku jako v posledních volbách na podzim 2017. A přece čerstvě vzniklá vláda stojí a padá s její podporou! Vítěz voleb dostal čtyřikrát víc hlasů, ale přesto komunisty potřebuje. A ti si diktují: třeba prolomit retroaktivitu (což je největší hřích ve světě práva – zpětné působení práva), neboť KSČM chce prolomit smlouvy, které s církvemi uzavřel stát.
Jak je to možné? Umíme to převyprávět: příběh začíná nezodpovědným, zbrklým rozhodnutím změnit ústavu a volit prezidenta přímo, a zatím končí tím, že trestně stíhaný šéf vítězného hnutí sestavuje vládu a hledá, kdo by s ním šel do holportu, nemůže nikoho najít, takže…
Ale proč měl trestně stíhaný člověk takovou podporu ve volbách? Proč za ním stojí současná hlava státu? Proč zrovna ona byla zvolena, když se mohlo vědět, jak si bude počínat? Protože hodně lidí má strach a někteří politici dokážou na strunu strachu tak vemlouvavě hrát! Lidé mají strach nejen z hord muslimů, ale hlavně z toho, že jejich základní potřeby jsou oslyšeny. Neumějí to vždy říci, a tak se zůstane u nesmyslného strachu z islamizace.
Lidé hledají politické spasitele
Lidé mají tři takové základní potřeby: potřebu bezpečí, potřebu řádu a potřebu uznání.
Potřeba bezpečí se netýká jen toho, zda se nemusíme bát jít v noci setmělou ulicí. Bezpečím se rozumí nepřítomnost strachu, pokud jde o budoucnost: jistota, že dožiji v nejhorším tak, jak žiji dnes, žádná katastrofa (ekonomická krize, stěhování národů, válka…) mne nečeká.
Řád potřebujeme proto, abychom mohli vůbec jednat – s přijatelnou mírou rizika, že všechno může sice dopadnout trochu jinak, než jsme zamýšleli, ale ne úplně jinak. Řád znamená, že lidé a věci jsou v zásadě na svých místech, že svět je plus minus předvídatelný, že vím, s jakou odezvou se to či ono mé počínání setká. Řád znamená jistotu, že zítra nebude všechno jinak.
Potřeba uznání je nejobtížněji vysvětlitelná. I když mám všechno ostatní, ale nemám uznání, pocit, že jsem užitečný, že někam, k někomu či k některým patřím, že mám domov, což není jen byt či dům, ale i kus země, krajina kolem – když toto nemám, je mi zle a hledám, kdo za to může. A hlavně hledám ochránce, tedy toho, kdo za mnou přijede, kdo mne osloví, kdo se mne zastane.
Kdo má víru, má to možná o dost snazší: má bezpečí milosti, řád v Desateru a uznání – odpuštění od toho, kdo ho bezpodmínečně miluje. Ale někdy i toto všechno může být málo – nešťastník Job by o tom mohl vyprávět.
Lidé, kteří volili v několika posledních volbách vůdcovské typy, protestovali proti tomu, že se cítili ohrožení v oněch základních potřebách. Hledali viníky, ale ještě spíše hledali zachránce, spasitele v nových politických subjektech, když ty staré je zklamaly.
Kde se vzal tento rychlý nástup nespokojených v zemi, která má nejmenší míru nezaměstnanosti v Evropě a jeden z nejvyšších růstů HDP, v zemi, která je počítána mezi země nejbezpečnější na celé planetě?
Nemilosrdná globalizace
Proč? „Proč“ je ta těžší otázka, nikoli jen „jak“ se to sběhlo. Dnes existují dva typy voličů: ti, kteří volí ze strachu ze světa, kterému přestávají rozumět, z nejistoty, co bude zítra, z pocitu opuštěnosti, zneuznání. A pak ti, kteří se obávají vůdců. Vždyť na tolika místech planety se ujímají moci (se souhlasem většiny) narcističtí alfa samci a – už dnes nebo nejpozději zítra – diktátoři jako Putin, Erdogan, Trump, Orbán. Takoví jsou vždycky nevypočitatelnější než nejhorší možný parlament.
Ti první a druzí voliči si vzájemně nerozumějí, dokonce sebou pohrdají. To je to úplně nejhorší. Dá se s tím něco dělat? Rozhodně se nedá lidem hledajícím vůdce nadávat, dělat z nich hlupáky, nešiky, kteří dnešní globalizovaný svět nezvládají, lenochy či zabedněnce. Neboť mezi nimi se můžeme zítra ocitnout i my sami.
Globalizace nabrala nevídaného zrychlení po pádu železné opony, průlomu v informačních technologiích a s možnostmi obchodovat přes celou planetu v tisícinách vteřiny. To všechno činí svět nepřehledný, nevypočitatelný. Možná proto jsme posedlí tím, že neustále všechno počítáme, z večerních zpráv na nás chrlí jednu statistiku za druhou. Nevěřím, že ukazují to hlavní. Kupříkladu průměrná mzda je šálení, nic jiného. Víme, že celé kusy naší země zoufale zaostávají, a na nich žijí lidé, kteří to nezavinili! Jsou mezi nimi lidé pracovití, kteří se něco naučili, jenomže vlak pokroku, neustále měnící směr, v jejich stanici přestal zastavovat. Proto byl brexit tragédií: hlasovali pro něj ti, o kterých se vlastně nevědělo – ti, kteří měli strach z budoucnosti, strach, který vysvětlují zmateně, protože naslouchají demagogům, ale hlavně: žijí v odstrčených oblastech Anglie. Globalizace je nemilosrdná. Jde jen a jen za zisky a nemilosrdně zvětšuje sociální rozdíly.
Tomu se musíme snažit bránit: napřít síly do lokální politiky, trvat na výrazné decentralizaci a podporovat regionální politiku. Proti globalizaci pracovat na lokalizaci. I Evropská unie je pokusem o velký region, který by se měl umět ubránit neosobní síle globalizace, ze které těží vlastně už jen anonymní nadnárodní korporace – a nikdo pořádně ani neví, kdo to jsou. V globalizovaném světě se tedy musíme snažit svět opět zmenšovat, vracet se k lokálnímu patriotismu, podporovat soběstačnost regionů.
Autor je bývalý předseda
vlády a právník