Před pár lety se mu povedlo dát lidovcům punc strany přijatelné i pro městské liberály. Letos začal Pavel Bělobrádek pracovat na ještě ambicióznějším plánu: v koalici se Starosty by chtěl zvítězit ve volbách. Proti němu se však postavil Jiří Čunek. A potíže si svými výroky vyrobil i sám Bělobrádek. Rozhodnutí dostali do rukou delegáti květnového lidoveckého sjezdu.
Pavel Bělobrádek sedí ve své kanceláři a rozlévá vodu ze skleněného džbánu do skleniček, trochu při tom pokape stůl. Jemná motorika mu dělá velké problémy, takže hůře zvládá obyčejné činnosti: Občas se potýká s příborem, zapínáním knoflíků u košile nebo nedávno s upletením velikonoční pomlázky.
Ve čtyřiadvaceti letech mu zjistili nevyléčitelnou nemoc – roztroušenou sklerózu, která postihuje centrální nervový systém. Kvůli ní musel opustit oblíbenou práci veterinárního hygienika a nechat milovaného fotbalu. „Je to chronické onemocnění, které nikdy nekončí. Je vždycky jenom otázka, jak rychle a s jakou intenzitou se to roztrušování zhoršuje. Já v podstatě mám velkou výhodu, že ta moje fáze je ke mně zatím milosrdná,“ vypráví Bělobrádek. Čtyřicetiletý otec tří dětí však otevřeně přiznává, že má občas problém s koordinací. Vypráví třeba, jak byl rozmrzelý, když na Silvestra v televizi dávali k dobrému, že se netrefil do dveří. „Což nebylo tím, že bych byl opilý nebo jsem dělal komickou vložku, ale prostě někdy vám ta rovnováha způsobí takovéto obtíže. Takže jdete po ulici a lidé říkají: Jé, ten je pěkně nametený. Ale to je věc, na kterou si postupně zvyknete.“
Teď sedíme v jeho kanceláři lídra KDU-ČSL v pražském paláci Charitas. Na zdi visí kříž i fotografie nejúspěšnějšího polistopadového předsedy strany Josefa Luxe. Do sněmovních voleb zbývá pár měsíců a světlovlasý muž mluví vážně o tom, že by se chtěl stát premiérem. Opravdu? Jakože by lidovci vyhráli volby? „Lidé u nás ve straně říkají, že už mají plné zuby být tím poštěkávajícím šestiprocentním ratlíkem. Chceme být vůdčí, rozhodující silou. Už nechceme být doplňkem, žádným jazýčkem na vahách, který je sociálním svědomím pravicových vlád a konzervativním a zodpovědným prvkem v těch levicových vládách. Mě už to nebaví,“ vysvětluje.
Usilovat o křeslo premiéra je bezpochyby odvážná ambice – a to nejen kvůli Bělobrádkově zdraví. „Někdy jsem unavený, to je jasné. Naštěstí po mně nikdo nechce fyzicky náročnou práci, protože já devadesát procent času sedím. Takže můj jediný pohyb je v podstatě do auta, z auta, po schodech, do kanceláře – to je všechno. To druhé nepříjemné je, že nepřichází v úvahu žádný sport. Maximálně nějaké protahování, cvičení, takže kondice jaksi určitě trpí. Výhodou je, že zatím nemám žádný deficit na řeči, což je jeden také z příznaků roztroušené sklerózy,“ říká.
Nedávno však vznikl Bělobrádkovi ještě úplně jiný problém. Ve straně proti jeho politice začal vystupovat Jiří Čunek: bývalý předseda strany, který uspěl v loňských krajských volbách, má blízko k Andreji Babišovi a je proslulý svými, řekněme, drsnými výroky. Sám Bělobrádek se navíc dopustil přešlapu. Uprostřed Čunkových ataků koncem dubna v rozhovoru pro deník E15 řekl, že „matky samoživitelky by si měly raději najít jiného chlapa“ než chtít, aby jim stát platil alimenty, pokud neplatí bývalý partner. Výrok vyvolal velmi negativní odezvu a předseda KDU-ČSL se za něj omluvil. Mohl by se přes to všechno Pavel Bělobrádek stát premiérem? Nebo patří tato ambice jen do říše snů?
Super, ale
Bělobrádek vsadil na to, že mnozí lidé dnes nevědí, koho volit – a právě jim by chtěl nabídnout alternativu. „Dnes tady máme dvě možnosti na premiéra – Bohuslava, nebo Andreje. Kdo s nimi bude spokojen? Většina obyvatel? Pochybuji. Proč by tu nemohl být někdo třetí. A ti lidé si řeknou buď: Bělobrádek je lepší. Nebo si řeknou: Bělobrádek je méně špatný. Anebo řeknou: Ani jeden z těch dvou pro mě není přijatelný. Všechny tři motivace se počítají,“ uvažoval předseda KDU-ČSL.
Aby svého plánu dosáhl, prosadil si ve straně spojení s hnutím Starostové a nezávislí (STAN). Značka KDU-ČSL má totiž své limity a není reálné, aby sama dosáhla úspěchu. Lidovci už před mnoha lety získali pověst vyčůrané strany, která chce být vždy u moci.
Jiným lidem zase vadí slovo „křesťanská“ v názvu, vždyť Česko je jedna z nejsekulárnějších zemí Evropy. Bělobrádek se rozhodl pro koalici pod názvem Lidovci a starostové. Aby se ovšem taková formace dostala do sněmovny, potřebuje podle volebního zákona získat nejméně deset procent hlasů. Což si někteří členové Bělobrádkovy strany vyhodnotili jako zbytečný risk. „Samozřejmě, ve straně je určitá mentalita, která říká: Máme svoje jisté. Proč bychom riskovali? Budeme mít jistých šest, možná až devět procent jako v roce 1998 jako za Josefa Luxe. Super. Ale budeme tam pořád jen ti druzí třetí,“ řekl Bělobrádek.
Křesťanští demokraté se přitom už jednou pokusili o podobné spojenectví.
V roce 1998 vytvořili takzvanou Čtyřkoalici jako alternativu proti tehdejšímu paktu Klausovy ODS a Zemanovy ČSSD. Jenže v KDU-ČSL se z toho stala spíše traumatická vzpomínka. Ambiciózní uskupení se tenkrát rychle rozhádalo a postupně rozpadlo. „Z toho se chceme poučit. Tehdy se rozdělovaly posty ještě dřív, než nějaké byly. Hádali se, kdo bude ministr,“ řekl Bělobrádek.
My zase máme Čunka
Než musel kdysi předseda lidovců nechat kvůli zdraví fotbalu, patřil podle spoluhráčů k docela talentovaným a zarputilým hráčům. A nesnášel opatrnou hru.
Když dnes vypráví o politice, velmi často používá příměrů právě ze světa fotbalu. „Já jsem třeba už jako trenér zakázal svým dorostencům dávat malou domů. Jé, to jsem dostal od fanoušků. Ale fotbal se hraje na góly a já myslím, že politika se hraje taky na góly. Já jsem nikdy na parádičky nebyl. Já jsem se vždycky snažil hrát účelně a nikdy jsem nebyl zákeřný. A pokud byl soupeř tvrdý, já jsem byl taky tvrdý.“
Svůj plán na spojení se Starosty tvrdě prosazoval v širším stranickém vedení. Zvítězil, ale jen velmi těsně o pár hlasů. Hlavně starší konzervativní straníci byli proti. K definitivnímu vytvoření koalice scházel také souhlas sjezdu strany: ten svolali lidovci na poslední květnový víkend. Populární zlínský hejtman a senátor Jiří Čunek, hlavní oponent spolupráce se Starosty, Bělobrádka kritizoval svým typickým způsobem – neřekl přímo, že je proti spojení se STAN, ale jen to, že on by podmínky vyjednal lépe, byť nic konkrétního neřekl. Ukřivděný Čunek, který před lety musel s ostudou opustit post ministra, po zvolení hejtmanem jako by toužil po satisfakci a návratu na vrchol. A začal vykládat, že by možná kandidoval na sjezdu na předsedu.
Když dostal Pavel Bělobrádek při našem setkání otázku na Jiřího Čunka, poposedl si, uskrnul ze skleničky vody a začal vyprávět, že na případný střet se cítí docela silný.
Čunkovi, jenž mu občas předhazuje mládí a nezkušenost, sebejistě oponoval tím, že ve funkci předsedy KDU-ČSL i člena vlády vydržel výrazně déle než on. Špatně skrývanou nejistotu z Čunka ovšem odhalil již zmíněný nedávný Bělobrádkův přešlap. Na dubnovém setkání s příznivci v jedné pražské restauraci slyšel nejčastěji větu, že „lidovci jsou fajn, ale s Čunkem je volit nebudu“. Lidé tam Bělobrádkovi vyčítali, jak zlínský hejtman pohrdlivě a bez jakéhokoliv soucitu mluví o samoživitelkách s dětmi, které jsou dnes nejohroženější sociální skupinou.
„Ony se rozhodly, s kým spát. Pokud se žena špatně rozhodla, musí nést následky,“ vzbudil Čunek pozdvižení drsným odmítnutím vládního zákona, aby jim výživné vyplácel stát – a alimenty pak vymáhal po neplatičích.
Při zmíněném setkání nejdříve Bělobrádek s trochu hraným úsměvem odrážel výtky, že v každé politické straně mají někoho, kdo je doma ve svém místě populární, ale celostátně je spíš potížistou. „ODS má Kuberu, sociální demokracie Zimolu – no a my Juru Čunka.“ Jenže pak se předseda lidovců u piva zapletl do vysvětlování, že částečně Čunkovi rozumí, co chtěl vlastně říct, ale jen to prý vyjádřil dost neobratně. A rozpovídal se o tom, že i on má rozporuplné pocity ohledně takzvaného zálohovaného výživného, které umožní ženám získat alimenty, i když otec neplatí.
O pár dní později, ke konci dubna pak Bělobrádek v rozhovoru pro deník E15 na totéž téma zopakoval, že „rozpad rodin je z velké části dán i tím, že je tu poměrně robustní sociální systém“. A na výtku, že ženy samoživitelky jsou jednou ze skupin, která je nejvíce ohrožená chudobou, Bělobrádek odvětil: „No tak si musí najít jiného chlapa.“
Ještě týž den předseda lidovců vydal prohlášení, kde se omluvil s tím, že použil nemístnou nadsázku, které lituje a nemyslel ji tak. „Mrzí mě to a každé mamince – ať sezdané, nesezdané, či samoživitelce – to rád vysvětlím.“
Přišel náhodou
Možná šlo o epizodu, která nakonec nebude mít velké dopady, možná budou důsledky závažnější. Sám Bělobrádek si zjevně brzy uvědomil, že takové výroky ohrožují do značné míry to, co uplynulých šest let úspěšně tvořil: Tedy vnímání značky KDU-ČSL nikoliv jako strany výhradně pro starší lidi na moravském venkově, kteří chodí do kostela, ale i pro mladší a liberálnější voliče z měst.
Pavel Bělobrádek se přitom stal předsedou lidovců v listopadu 2010 jen shodou okolností. Lidovci propadli pár měsíců před tím ve sněmovních volbách; v čele s Cyrilem Svobodou získali pouhých 4,4 procenta hlasů.
Nepřekročili pětiprocentní hranici, zůstali bez poslaneckých mandátů a s velkými dluhy po kampani.
Za neúspěchem KDU-ČSL tehdy stálo více příčin. Především rok před volbami se po vleklých sporech dvou skupin tradiční strana rozštěpila.
Odešel Miroslav Kalousek, jenž prohrál s levicovým křídlem (označoval ho termínem „socialisté chodící do kostela“), založil si TOP 09, kam ho následovali mnozí další členové.
Po pádu na dno neměla zadlužená strana na výplaty, propouštěla lidi ze svého aparátu, a dokonce přemýšlela o prodeji svého sídla. A hledala někoho ochotného, kdo se potápějící lodi ujme. Volba na sjezdu ve Žďáru nad Sázavou padla na neznámého, třiatřicetiletého pardubického krajského tajemníka strany jménem Pavel Bělobrádek.
Nálada mezi lidovci tehdy byla taková, že strana už v podstatě skončila. Z dosavadního vedení si všichni hledali práci jinde, v restart věřil jen málokdo. Tím se ovšem otevřela unikátní a neopakovatelná šance pro mladou generaci v čele s Bělobrádkem – dostala možnost převzít takové konzervativní uskupení, jakým lidovci jsou. „Byla to velká náhoda. Kdybychom tehdy nevypadli ze sněmovny, tak já bych si dál tajemničil a později se možná stal komunálním nebo krajským politikem. Dneska bych byl místostarosta v Náchodě nebo krajský radní. A tím by veškerá moje aktivita končila. Ale prostě, otevřelo se to, nějak jsem to využil, podařilo se nám to,“ říká Bělobrádek.
Jak se povedlo oživit „klidnou sílu“ (což je tradiční heslo lidovců, které poprvé využili ve volební kampani roku 1996)? Určitě pomohl pobyt mimo vrcholnou politiku a odchod Kalouskova křídla, takže strana začala být jednotná a přestala se hádat. A nešlo přehlédnout, že úspěch KDU-ČSL šel ruku v ruce s neúspěchem konkurence – pravicových ODS i TOP 09.
Své zásluhy na tom, že lidovci začali prožívat jedno z lepších období své historie, měl ovšem určitě též zpočátku podceňovaný veterinář Bělobrádek. Povedlo se mu změnit vnímání značky KDU-ČSL, kterou otevřel osobnostem zvenčí jako například sociologu Ivanu Gabalovi, dnes poslanci. Nebo učiteli latiny Janu Čižinskému, z něhož se stal lidovecký starosta v módní Praze 7. Před deseti patnácti lety bylo něco takového nereálné, po roce 2013 se však volba lidovců stala najednou „cool“.
Nevzdává se
Šest let měl Bělobrádek klid na další otevírání KDU-ČSL a oslovování městských voličů. Žádní oponenti ve straně ho nekritizovali. Až teď, před jeho dalším krokem – spojením se Starosty – se najednou začalo ozývat silné konzervativní jádro členů hlavně na jihu Moravy: lidé schopní položit život za Jiřího Čunka.
Dost možná pod tlakem se Bělobrádek nechal vyprovokovat k výroku, který ubral z jeho image sympaťáka. Svůj plán na vytvoření dua se Starosty byl však rozhodnutý dále prosazovat. „Všem našim lidem říkám, že klidná síla se probudila a chce víc než dál sedět v koutě,“ říkal zarputile Bělobrádek. Teď jde jen o to, zda se probuzení neprojevilo pouze tím, že lidovečtí lídři si budou hrát na rodinné psychology a radit ženám, jaké mají mít chlapy.