* Papež ve své promluvě k výročí tzv. Římských smluv řekl, že Evropa ne ní jen souhrnem pravidel a procedur, které je zapotřebí dodržovat. Co znamená společná Evropa pro vás?

Společná Evropa je především 70 let míru. Každý den se pohybuji po chodbách Evropského parlamentu a znovu a znovu si uvědomuji, že si tam skupiny lidí z různých zemí potřásají rukama a povídají si. Jenže podle statistiky historie Evropy by tito lidé měli od druhé světové války už další dvě vnitroevropské války za sebou, kde by po sobě stříleli. Ve světě aktuálně probíhá cca 40 válek, na území EU však už 70 let žádná. Takže EU je pro mě v prvé řadě společenstvím lidí, jejichž státy nadnárodně spolupracují. Díky tomu mohlo být z našeho evropského slovníku odstraněno slovo válka a nahrazeno slovem prosperita. A možná si už ani neuvědomujeme, že jsme se nikdy v historii neměli lépe.

* S tím také souvisí solidarita, o níž papež hovořil. Podle něj by měla být základem evropské vitality. Jak ta správná evropská solidarita tedy vypadá v praxi?

Solidarita je základním stavebním kamenem evropského projektu, v jeho zakládacích smlouvách je zmíněna v mnoha podobách. Jednou z nich je i ona zmíněná nadnárodní povaha evropské spolupráce, která má celoevropským pohledem na problémy překonat dílčí zájmy jednotlivých států, jež ovšem nemusejí být shodné se zájmy lidí. Papežův důraz na solidaritu je tak ve shodě s východiskem „vynálezce“ nadnárodní metody Jeana Monneta: spojujeme lidi, ne státy. Evropa stojí na anticko-křesťanskojudaistických kořenech. Základní z nich je úcta k jednotlivci – k jeho svobodám, právům a důstojnosti. Solidarita je skutečně s Evropou úzce spojená a je velkým křesťanským principem. Díky ní se síla dnešní EU projevuje na mnoha úrovních. Začít můžeme tzv. regionální politikou, která solidarizuje bohaté evropské regiony s regiony chudšími, můžeme pokračovat přes solidaritu mezi členskými státy v případě katastrof přírodních či rozpočtových. Svatý otec má ovšem na mysli solidaritu nejen mezi Evropany: hovoří o solidaritě se třetím světem, například s uprchlíky z oblastí válečných konfliktů a samozřejmě nesmíme zapomenout na solidaritu s křesťany. Ale ani v tom není s Unií v rozporu.

* V současné době jsme v Evropě svědky nárůstu různých populistických hnutí. Ta podle papeže vzkvétají právě ze sobectví a je podle něj zapotřebí znovu začít myslet evropsky, a odvrátit tak nebezpečí z vítězství „partikularismů“. Čeho bychom se měli obávat a co to znamená myslet evropsky?

Svět je komplikovanější než v minulosti a toho mnozí zneužívají k matení lidí jednoduchými, zato nesplnitelnými sliby. Ale živnou půdu pro populisty připravili také ti, kdo před problémy strkají hlavu do písku a v rámci přehnané politické korektnosti je nepojmenovávají nahlas. Když odpovědné řešení nepřijmou slušní lidé, nastoupí populisti. Jsme toho svědky např. ve Velké Británii v souvislosti s Brexitem. Vidíme nárůst dalších populistických hnutí také ve Francii, Nizozemsku, Německu, ale i u nás. Nejenže slibují nesplnitelné, ale vyvolávají v lidech nenávist a rozdělují společnost. Situaci činí ještě nepřehlednější to, že některá tato hnutí se schovávají za křesťanské hodnoty, nehlásají solidaritu, nýbrž sobectví a egoismus; ani otevřenost k dialogu, ale uzavřenost, strach a nenávist. To ovšem není smýšlení ani křesťanské, ani evropské.

* Evropa prý podle papeže opět nalezne naději, jestliže se neuzavře do strachu falešných jistot a otevře se budoucnosti. Kterým výzvám Evropa v dnešní době musí čelit?

Těch výzev je hodně. Každého hned napadne terorismus a migrace, znalci si vzpomenou i na nepříznivý demografický vývoj Evropy či její vysychání.
Pokračování na str. 15

Sklízíme plody práce našich politických dědečků

Dokončení ze str. 14
Řešení těchto výzev ale naráží na další závažný problém – na nejistotu o naší vlastní identitě. Herman Van Rompuy, katolický právní filozof a donedávna předseda Rady EU, k tomu říká, že nejistota o vlastní identitě nám neumožňuje vidět problémy v poměrech, v jejich skutečné velikosti, že strach je zveličuje. Teď právem očekáváte, že začnu mluvit o návratu k opravdovému obsahu křesťanství, které žije z víry ve vítězství dobra nad zlem a je otevřeno pro budoucnost. Byť ta jistě nebude stejná jako přítomnost. Jenže já k tomu přidám i evropskou identitu. Kdybychom o ní měli jasno, neviděli bychom jen problémy, jež se na náš kontinent hrnou a působí v nás strach, ale viděli bychom také obrovské dílo, které se nám společně v Evropě podařilo a které nám valná část světa závidí. A vědomí těchto úspěchů by pro nás bylo zdrojem naděje, že jsme společně schopni překonat i ty nové problémy a výzvy, jež před námi stojí dnes. To se nám podaří, stačí jen nenechat se svázat strachem a vidět, že na ty problémy nejsme sami v křesťanském i evropském smyslu.

* Papež v závěru své promluvy říká, že Evropská unie je povolána zpytovat sama sebe, léčit indispozice, které s léty nevyhnutelně přicházejí, a nalézat nové cesty. Kudy by se podle vás měla Evropa do budoucna ubírat?

Ano, Evropa by měla revidovat a zpytovat sama sebe. Evropská komise nedávno vydala tzv. Bílou knihu nabízející pět možných variant dalšího vývoje našeho kontinentu. Osobně si myslím, že by bylo dobré přehodnotit právě oblast kompetencí. Evropské věci by se měly řešit na evropské úrovni, tam by měla být spolupráce ještě užší, ovšem některé záležitosti zase není potřeba řešit na úrovni EU, nýbrž na úrovních regionálních. Bude zapotřebí, aby se Unie opět sjednotila za nějakou velkou myšlenkou, což by mohl být například projekt celoevropské obranné politiky. V každém případě je však zapotřebí, aby se politici členských států za unijní projekt postavili, protože jinak je každá reforma odsouzena k nezdaru. Myslím si, že právě toto výročí šedesáti let Římských smluv je dobrou příležitostí, jak se vytrhnout z letargie samozřejmosti evropského blahobytu a jak si připomenout, že generace našich politických dědečků vymyslela projekt mírové prosperity, jehož plody sklízíme právě my.