Vývoz agrárních produktů a potravinářského zboží z České republiky má pro tuzemský agrární sektor klíčový význam. Pomáhá udržovat rozměr našeho zemědělství, prospívá zaměstnanosti a v neposlední řadě posiluje i prestiž naší země ve světě. Na současný stav, strukturu i možnosti podpory českého agrárního exportu jsme se ptali ministra zemědělství Mariana Jurečky.
Je náš agrární exportv současné době uspokojivý a odpovídá možnostem našich producentů?
Je zde spousta parametrů, které je třeba zlepšovat, když se podíváme na agrární vývoz, tak sice za posledních šest let vzrostl skoro o 80 miliard korun, bohužel nám však také zhruba stejně vzrostl agrární dovoz, takže máme stále záporné saldo. Řekněme, že dovoz kryjeme zhruba 91 procenty vývozu. To číslo se v posledních letech zlepšilo, loňský rok nám trochu bilanci zhoršil a zmíněný pozitivní vývoj poněkud zastavil, ale chtěl bych upozornit na skutečnost, že máme příliš velkou závislost exportu na zemích Evropské unie. Mezi členskými státy vůbec jednu z nejvyšších. Zhruba 92 procent našeho exportu směřuje na trh Evropské unie. Ne, že by byl tento trh špatný, je dobře dostupný, má jednotnou legislativu, ale může se cokoli stát a v tom okamžiku se to projeví na agropotravinářském sektoru. Jsou státy, které mají o deset až 15 procent tuto závislost nižší a jsou schopny více diverzifikovat svůj export do třetích zemí. To jsou parametry, které je třeba do budoucnosti rozhodně změnit.
Z řád odborníků zaznívá často kritika struktury našeho agrárního exportu, v nimi převažují produkty s minimální přidanou hodnotou, je tomu skutečné tak?
První položkou, která svítí v čele agrárního exportu a má vysokou přidanou hodnotu, je bohužel export cigaret, které spadají do celního sazebníku agrárního sektoru. Hned následující další položky na předních místech tohoto sazebníku jsou ale již základní komodity, jako je pšenice, olejnatá semena, a položky s vyšší přidanou hodnotou nám tam opravdu chybí. Na to se chceme zaměřovat.
Souvisí to však nejen s exportní strategií, ale patrně i s vývojem domácího zpracovatelského průmyslu, jak potravinářství, tak i třeba výrobců krmných doplňků či krmiv. Na druhé straně, když se podíváme na dovoz, tam vystupují do popředí některé tak říkajíc do očí bijící položky, jako například poměrně vysoký dovoz produktů z vepřového masa. To je třeba společnou politikou zemědělců a potravinářů změnit. Samozřejmě nejde jen o zemědělce a potravináře, ale také o chování zákazníků. Já vždycky s oblibou říkám, že do České republiky se doveze a dodá jenom to, co jako spotřebitelé nakoupíme.
Jak by tedy méi optimální zahraniční agrární obchod České republiky vypadat?
Interním cílem Ministerstva zemědělství je, aby se do roku 2020 dostalo saldo našeho agrárního obchodu alespoň na nulu a do budoucna bychom měli vzhledem k potenciálu naší země mít toto saldo jednoznačně kladné. Základem je, že budeme produkovat a exportovat výrobky s přidanou hodnotou, ať už finální potraviny či alespoň nějaké polotovary, například u pečiva mražené polotovary.
Je zde však v rámci exportu jeden pozitivní příklad a tím je pivo. Česká republika je schopna dokonale zpracovat základní komodity, jako jsou ječmen, či chmel, a vyrobit z nich prvotřídní produkt s přidanou hodnotou, a ten exportovat. Zde je vidět, že cesta existuje a je možná. Jistě, v tomto případě je důležitá tradice, dokonalý marketing a další aspekty, ale je zřejmé, že máme výrobky, u kterých jsme schopni nabídnout přidanou hodnotu.
Má stát nástroje, které nám mohou pomoci dosáhnout v této oblasti optimálního stavu, a lz je využít i v rámci společné zemědělské politiky?
V rámci společné zemědělské politiky jsou ty nástroje velice omezené. Možnosti jsou spíše na straně investiční podpory zemědělců a potravinářů v tom, aby dokázali zvýšit svoji konkurenceschopnost, aby mohli inovovat, ale nehledejme v rámci společné zemědělské politiky přímé nástroje pro podporu exportu. Tam prostě nejsou. My se snažíme ze strany státu i ministerstva v rámci podpory spíš o to, abychom otevírali dveře na trhy jiných zemí. Jde například o podnikatelské mise na úrovni ministra i náměstků, rozpohybovali jsme podporu veletrhů, na kterých mame jako ministerstvo stánek. Dnes je takových veletrhů jedenáct, ale dali jsme firmám svobodu, aby si samy rozhodly, zda je nějaký veletrh, kde ministerský stánek není, pro ně případě od nás mají podporu na realizaci stánku i úhradu cestovních nákladů.
Také se snažíme rozvíjet mezinárodní vztahy a v jejich rámci působit na odstraňování různých netarifních překážek. Zde může komunikace na meziresortní úrovni pomoci tyto bariéry postupně bourat.
Přinesly již zahraniční mise nějaké konkrétní výsledky?
Jsou země, v poslední době například Zambie, kde jsme toho hodně odpracovali. Nebylo to sice zaměřeno na export potravin, ale spíše na stroje a technologie českých firem.
Mám ale například zkušenost z veletrhu v Dubaji, kterého se účastníme pravidelně, se zpětnou vazbou od firem, jež se ho poprvé zúčastnily před dvěma roky. Dokázaly tam navázat kontakty a dnes je z těchto vztahů pravidelný obchod, který začíná dosahovat několika milionů korun ročně. Je ale řada dalších firem, které bychom mohli jmenovat, jimž se takto daří získávat zákazníky a daří se jim exportovat, například Marienka v Číně, nebo EMKO či Hamé.
U některých středních firem, které mají špičkové výrobky, však postrádám větší odvahu jít do exportu. Chápu, že jsou v personální nouzi a těžko získávají pracovníky, kteří ovládají jazyky a jsou ochotni vyjíždět do zahraničí, ale přesto by se měly o export pokusit.
Vidím také určité rezervy v oblasti marketingu. Stává se mi, že přijedeme na veletrh například do frankofonní země a firma na stánku nemá etikety ani informační letáky ve francouzštině, pouze anglické. To je ale přeci základní věc, kterou by měly firmy na novém trhu splňovat.
Myslím si také, že tady ještě existuje určitý potenciál ve zlepšení práce exportních bank. Ty by měly více spolupracovat s malými a středními podniky. Mnoho firem si totiž myslí, že pokud nemají v zahraničí obchod za desítky milionů korun, tak se s nimi banky nebudou vůbec bavit. To se však podařilo změnit. Například Česká exportní banka dnes stojí i o menší projekty, jenom o tom řada firem neví.
Můžete zhodnotit činnost našich zemědělských diplomatu, mají už nějaké hmatatelně výsledky?
Nelze to samozřejmě vyčíslit konkrétně, ale ve všech zemích, kam byli naši první čtyři agrární diplomaté vysláni, agrární export za loňský rok narostl. Ono hodnotit po roce výsledek konání jednoho člověka z pohledu dopadů na obchod je velmi ošemetné. Když jsme vyslali diplomaty, bylo zřejmé, že si musíme nejméně rok dva počkat. Zatím se však podle mých informací firmám s těmto diplomaty dobře komunikuje a myslím, že jsou prospěšní a věci pomáhají.
Možná zatím ne dostatečně využitou formou pomoci je však vzájemná komunikace mezi českými firmami. Například jsou společnosti, které na nějakém trhu postavily stáje, ale už se tato informace nedostane k firmám které by tam mohly dodat genetiku. Je řada takových případů, kdy by bylo žádoucí si takové informace předat. A to je do určité míry úkol i pro nás a potravinářskou komoru a další nevládní organizace takové dobré kontakty v zahraničí mezi sebou sdílet.
O jaké produkty je v rámci našeho agrárního vývozu největší zájem?
Paušálně se to velice obtížně říká, každý trh je jiný. Srovnejme například Japonsko a Kazachstán. V Japonsku, které je soběstačné v produkci potravin pouze ze 30 procent, je zájem o naše kvalitní potraviny, ale sotva tam budeme vyvážet naši genetiku, či stroje a technologie. Naproti tomu v Kazachstánu a dalších zemích, které jsou obecně brány jako rozvojové, je velká poptávka po živém i rostlinném genetickém materiálu, po inseminačních dávkách a samozřejmě i po potravinách. Zde je otevřen vějíř obchodních možností skutečně ze široka, i když jsou tu určité limity z hlediska logistiky.
Co dalšího připravuje Ministerstvu zemědělství do budoucna k podpoře našeho agrárního exportu?
Velký prostor vidím ve spolupráci s institucemi jako Česká exportní banka (ČEB) a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP), pokud bude možné se domluvit na rozšíření možností exportního financování na některá další teritoria.
ČEB dnes například nemůže financovat export do Běloruska a velmi komplikované je to i na Ukrajinu či do Ruska. Přitom jsou to teritoria, kde obchodní partneři našim firmám platí.
Pokusíme se s těmito institucemi, které podléhají dozoru České národní banky, řešit, zda lze poskytování exportních úvěrů zpružnit. Určitou možností je zapojit i Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF), který by do tohoto procesu mohl vstoupit poskytováním bankovních záruk na exportní financování. Tento fond totiž nespadá pod dozor ČNB, a má v této oblasti pružnější možnosti.
Podařilo se už nahradit výpadek exportu, který způsobilo ruské embargo na potraviny z EU?
Je to překvapivé, ale celkový agrární vývoz do Ruska byl za loňský rok vyšší, a to meziročně zhruba o 11 procent. Samozřejmě jde o jiné položky. Je pravda, že zastavený vývoz mléka a mléčných výrobků do Ruska nás tehdy v době vrcholící krize pálil nejvíc. Neumím však přesně říci, zda se nám podařilo chybějící export nahradit exportem do jiných destinací.
Co našemu agrárnímu obchodu přinese budoucnost, neobáváte se růstu ochranářských opatření v jednotlivých zemích?
Ochranářská opatření jsou dnes skutečně jedním z problémů. Nyní připravujeme na jednání rady ministrů v červenci materiál k ochraně unijního trhu. Už mně dochází trpělivost a jsem přesvědčen, že některým mým kolegům z jiných států také. My jako Evropská unie máme totiž velice otevřený trh. K nám může dovážet prakticky kdokoli, kdo splní základní legislativní předpoklady. Pokud však my chceme vyvážet například do Ruska nebo do některých dalších třetích zemí a splníme základní legislativní podmínky, stává se, že v průběhu času přijdou dozorové orgány a začnou na naše exportéry klást další požadavky. Například požadují nějaké speciální testy, a další osvědčení, které stojí naši firmu značné peníze, a když je neprovede, hrozí jí odebráním licence. To jsou ty netarifní překážky, s nimiž tyto stáry pracují, v uvozovkách, velice dobře a intenzivně. Chci na toto téma otevřít diskusi tak, aby dala EU jasně najevo, že pokud chce nějaký stát dovážet do Evropské unie, musí mít tento vzájemný vztah oboustranně stejné obchodní podmínky. Například není možné, aby k nám čínské firmy bez problémů dovážely a my jsme tady řešili čínskou certifikaci našich mlékáren. Chci, aby se tohle buď principiálně změnilo, a nebo, aby naše evropská opatření byla více ochranářská.
Velké problémy jsou s kuřecím masem z Brazílie, dva a půl měsíce jsme se bavili s eurokomisařem o tom, že brazilští výrobci nesplňují parametry, které by měli, což dokazovaly kontroly vzorků, jež často obsahovaly salmonelu. Bylo toho dost, proto jsme jako první stát Evropské unie zavedli kontrolu veškerých potravin živočišného původu z Brazílie. Ať si to dovozce zaplatí. A pokud se nezmění přístup Evropské unie, o což se budu snažit, tak budeme muset takto na úrovni členského státu postupovat i v dalších případech.