Je pravda, že když jste se poznali, byl Pavel tak trochu neprůbojný?
Alespoň to o sobě tvrdí ve své knize.

JANA: Seznámili jsme se na jednom intelektuálním setkání u přátel, kde se probírala různá témata (náboženská, politická, kulturní…). Mě tam přivedl tatínek. Byli jsme tam tehdy s Pavlem nejmladší. Moc se mi líbil! Ale myslela jsem si, nevím proč, že je ženatý a že z toho zase nic nebude.
Nicméně nedlouho poté jsem jela vlakem ze školy a Pavel si ke mně přisedl. Dali jsme se do hovoru, z něhož jsem pochopila, že je svobodný a nezadaný. A jako bonus mi při vystupování nabídl, že má volné vstupenky do divadla. Neváhala jsem! Pak myslím proběhlo nějaké kino a už jsem ho nepustila. Neprůbojný mi ale moc nepřipadal.
PAVEL: Jsem nesmělý, takže ano, první slovo měla Jana. Ale já udělal první krok – než jsme vystoupili z vlaku, pozval jsem ji do divadla. Náhodou jsem totiž měl dvě permanentky od rodičů, kteří nemohli jít. Jana to přijala, a bylo to.

Kdo je ve vašem vztahu tahounem?

JANA: Tím, že je Pavel přes týden a často i o víkendech mimo domov, jsem většinu času s dětmi já. Ale jakmile je to jen trochu možné, tráví čas s rodinou, bere starší děti s sebou například do zoo. Na prvním místě je u něj rodina a toho si na něm moc vážím. I když končí v Praze navečer, stojí mu za to přijet za námi do Náchoda a ráno už zase spěchá do práce.
PAVEL: Ano, je to tak, jakmile je to jen trochu možné, ujíždím do Náchoda a trávím čas s rodinou. Když jedu ráno do Prahy, ještě předtím chci odvést děti do školky a podobně. Bohužel to vždycky nejde, můj program není natahovací…

Máte spolu tři děti. Kdo z vás je přísnější rodič?

JANA: Máme pětiletého Pepíka, tříletou Anežku a desetiměsíční Marušku. Tím, jak s nimi trávím většinu času a táta je jim vzácnější, asi budu přísnější já. Ale když přijede domů, mám pocit, že se role někdy obrací.
PAVEL: Jana má pravdu a i já si uvědomuji, že jsem měkčí. S dětmi jsem méně, a tak jim samozřejmě více povolím. Ale zase ne moc, řádná výchova dětí je naše lidovecká priorita. 

Jak váš častý pobyt mimo domov zasahuje do vašeho rodinného soužití?

JANA: U nás je to opravdu složitější kvůli manželově práci. Proto několikrát za rok trávíme pár dní na Vysočině, a to i s dalšími manželskými páry.
PAVEL: Ano, to je pravda. Shodujeme se v názoru, že na každém vztahu je nutné pracovat, překonávat těžké situace a být si oporou a umět překonávat potíže. Kdyby mě Jana nepodpořila, nemohl bych dělat svou práci. Jsem jí ochoten obětovat takřka vše, ale ne rodinu.

Říkáte, že je pro vás rodina na prvním místě. Máte za sebou předvolební kampaň, která přece jen zabrala hodně času. Jak jste to všechno zvládli?

PAVEL: Zabrala hodně času, to je pravda, ale i v jejím průběhu jsme se snažili plánovat nejrůznější akce tak, abychom se s rodinou a dětmi viděli.
JANA: Manžel opravdu pomáhá, jak mu to čas dovolí, a máme také babičky, školku. Je to náročné, ale zvládáme to.
PAVEL: Má žena je anděl. Občas hladím Janě záda a zkoumám, jestli jí nezačínají růst křídla.

Péče o tři děti, spousta práce. Od 24 let navíc trpíte roztroušenou sklerózou. Nechybějí vám někdy síly?

PAVEL: Mám to štěstí, že u mě velmi dobře zabírá léčba. Samozřejmě jsem čas od času unavený, ale to s mým každodenním rozvrhem ani jinak není možné. Pokud bych někdy končil s tím, co dělám, tak rozhodně ne kvůli nemoci, ale kvůli rodině. Zatím to mám ale od manželky dovolené.
JANA: Odpovím stručně: Máme tři děti.

Omezuje vás, potažmo i rodinu, nějakým způsobem vaše onemocnění?

PAVEL: Už před svatbou jsem ženě řekl, že budeme v manželství tři a jako zdravotní sestra velmi dobře věděla, o jakou nemoc se jedná a co obnáší.
JANA: Pavel je fantastický v tom, jak to zvládá. Možná si to spíš připouštějí lidé kolem něj. Ale on dělá všechno na plný úvazek. Jako politik, manžel i táta.

Jezdíte neustále mezi Prahou a Náchodem. Neuvažovali jste někdy, že byste se přestěhovali do metropole?

PAVEL: Ani na chvíli. Bělobrádkové žijí ve východních Čechách nejméně čtyři století. Mám zde své kořeny a žena také.