Konec druhé světové války slavíme 8. května a hned 9. května si připomíná me Den Evropy jako moment, kdy se naplnil sen o mírovém sjednocení Evropy. Květen je i měsíc zasvěcený Královně míru – Panně Marii. Aby toho nebylo málo, letos na první květnovou neděli se stal francouzským prezidentem kandidát, který se nebál spojit svoji kampaň s vizí společné Evropy.
Emmanuel Macron dokázal přesvědčit voliče, že má cenu bojovat za lepší budoucnost Francie spolu s lepší budoucností pro celou Evropskou unii. Byl to politicky odvážný tah v době, kdy se v předvolebních kampaních o EU buď raději moc nemluví, aby se voliči zbytečně nepodráždili, nebo se na EU ukazuje jako na příčinu toho, proč se nám něco nedaří.
Jedním z témat nebývale ostrého předvolebního boje bylo kulturní dědictví Francie. Krajně pravicová prezidentská kandidátka Marine Le Penová přesvědčila podstatnou část francouzské veřejnosti, že je čas razantně hájit francouzské kulturní dědictví, hájit francouzskou identitu a kulturu. Konkrétně to podle ní znamená návrat k národní měně, uzavření hranic a provádění kontrol. Spoléhala se, že voliči si nezjistí nic o tom, že v Evropském parlamentu nehlasovala pro žádné z bezpečnostních opatření, která Evropu již od letošního roku lépe chrání. O to víc populisticky vyzývala k ochraně národních zájmů a uzavření se do své vlastní kultury. Francouzi na to slyší, protože jsou na svou kulturu právem hrdí a právem se obávají dalších přistěhovaleckých vln, které nezvládají. V kontrastu s ní Emmanuel Macron argumentoval potřebou rozmanitosti v kultuře a využitím výhod, jež volný pohyb ve společném evropském prostoru bez bariér nabízí.
Když se podíváme do novodobé historie Evropy, zjistíme, že jeho postoj je bližší realitě. Už středověká Evropa byla založena na konceptu společné křesťanské civilizace a kulturní výměna napříč zeměmi byla neobyčejně intenzivní – byla to taková malá „evropská globalizace“ s volným pohybem osob a idejí. Českých zemí se tento fenomén nejintenzivněji dotkl v době vlády Lucemburků. Teprve novověk přišel s konceptem suverénních národních států a jejich svébytných kultur. Navzdory této politice výměna a rozmanitost v umění kvetly dál a důkazů o tom máme mnoho. Současnou Francii utvořila Francouzská revoluce, která z Francouzů učinila národ politický, nikoli etnický. Být Francouzem znamená přijmout určité hodnoty a koncept státu bez ohledu na kulturu a náboženství.
Ve Francii poprvé po padesáti letech nevyhrál prezidentské volby kandidát silných politických stran reprezentovaných v parlamentu. Macron ale zdaleka nemá vyhráno. Populismus má ještě šanci zabodovat v nadcházejících parlamentních volbách. Ve své vítězné řeči také řekl voličům krajně pravicové prezidentské kandidátky Marine Le Penové, že rozumí jejich zlobě a nespokojenosti, a slíbil, že bezpečnost a sociální politika budou patřit mezi jeho priority. Zda se mu podaří sjednotit Francii a restartovat smysluplnou integraci EU, ukážou následující měsíce.
Letošní květen opět přinesl novou šanci pro Francii i pro Evropu. Je křehká, ale byla by škoda ji nevyužít. Na následujících několika stránkách jsme pro vás připravili první část historické exkurze. Když se podíváme do evropské historie, uvědomíme si, že Evropou po staletí zmítaly nepokoje, krvavé konflikty a politické potyčky. Toto ohlédnutí je příležitostí uvědomit si svoji spoluzodpovědnost za ochranu života, za ochranu míru a svobody. Je to náš dluh, který splácíme budoucím generacím.
Michaela Šojdrová