Pane ministře, byl jste někdy ministrantem?

Samozřejmě. Mimochodem, slova ministr i ministrant mají stejný latinský základ ministrare, což znamená sloužit. Tak to i chápu. Podle mého názoru je to jediný smysluplný výklad pozice ve vládě.

Když jsem si o vás sbíral materiály...

To zní zajímavě... (úsměv) Teď jste promluvil jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.
 

Proč to vlastně s vámi a ÚSTR tenkrát tak dopadlo?

Když to řeknu eufemisticky, šlo o názorový střet, jestli byl komunismus od začátku do konce totalitní, nebo nebyl. Já zastávám názor, že byl. Vedoucí úloha KSČ existovala i v roce 1968, dominantní postavení Sovětského svazu také a v letech 1968 až 1990 k tomu přibyla přítomnost okupačních vojsk. To všechno jsou symptomatické znaky toho, že tady nebyla úplná svoboda. Nakonec o tom hovořila i Brežněvova doktrína omezené suverenity. Někteří říkají, že rok 1968 znamenal konec totalitního režimu, pak už to byl jen režim autoritářský, ale já nepřijímám tezi, která relativizuje zločinnou totalitní podstatu komunistického režimu od jeho začátku až do konce.

Dá se říct, že jste v čele ÚSTR vlastně překážel předpokládanému povolebnímu objetí ČSSD s KSČM, k němuž ale nakonec nedošlo?

Takhle jednoduché to není, protože v ČSSD byli také lidé, v nichž jsem měl velikou oporu. Na druhou stranu se někteří politici TOP 09 stavěli k té věci hodně pragmaticky, takže to šlo trochu napříč stranami. Vlastně to byla otázka osobnostní a osobní.

Je nyní ohroženo volné nahlížení do archivů?

Pokud jsem informovaný, tak přímé nahlížení do materiálů ohrožené není. Spíš zvítězily akcenty, které, jak už jsem říkal, relativizují totalitní podstatu komunistického režimu v 70. a 80. letech.

Komunistická poslankyně Semelová chce nahradit program PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ „příběhy bezpráví za dvacet pět let současného režimu". To je hodně zaslepené pojetí, ne?

Každý člověk dává tím, co dělá a co říká, výpověď především sám o sobě. Paní poslankyně Semelová je o tom přesvědčená, já s ní naprosto nesouhlasím. Žijeme nicméně v demokratické zemi a je třeba, abychom sváděli politický souboj kultivovaně, o což se velmi snažím, a paní poslankyně ze svého úhlu pohledu také. Je na voličích, aby rozhodli. Podle mého přesvědčení jsou důkazy o zločinné podstatě komunistického režimu dostatečně výmluvné. Všude, kde se komunisté a jejich ideologie dostali k moci, ať to bylo v Evropě, Asii, Latinské Americe, vždycky to bylo spojené s násilím. Neexistuje jediná výjimka, kdy by tomu bylo jinak.

Předpokládám, že jako bývalý kněz ctíte Desatero a nelžete...

Bývalý kněz vlastně neexistuje. Je to svátostné znamení na duši a já se k té kontinuitě života hlásím. Jen jsem požádal apoštolský stolec o uvolnění z duchovenských závazků a bylo mi vyhověno.

Zbavil vás papež takzvanou laicizací i celibátu, takže se můžete už bez jeho dalšího souhlasu třeba oženit?

Ano. Papeže bych musel požádat, kdybych chtěl reaktivovat plnohodnotnou duchovenskou službu.

Takže jste takový „spící špion"...

Téhle formulace bych se trošku obával, protože by si tam někdo mohl dodat „vatikánský" a okamžitě to zapadne do určitého klišé. Každopádně Desatero pokládám za základní referenční rámec, ve kterém se pohybujeme. Nelže se, protože je to špatné, včetně lhaní v Poslanecké sněmovně, nekrade se ani v německém supermarketu, ani na internetu.

Nikdy jste si nestáhl načerno film nebo hudbu?

Snad mi budou čtenáři věřit: Nikdy v životě jsem to neudělal.

Žijete s nějakou ženou?

V současné době mám přítelkyni, se kterou částečně žijeme - částečně proto, že přítelkyně pobývá i v zahraničí. V době, kdy jsem požádal o uvolnění z duchovenských závazků, jsem také měl přítelkyni, se kterou jsem žil.

Byla za vaším vstupem do semináře víc snaha o alternativní cestu než duchovní důvody, takže se vám později odcházelo snadněji?

Kdybych měl popsat svůj duchovní stav, tak jsem židokřesťan. Židovství a křesťanství pokládám za dvě etapy téže duchovní cesty. Takže máte pravdu. Snažil jsem se hledat pozitivní alternativu a v církevním prostředí jsem ji skutečně našel. Ovšem od roku 1990 jsem nikdy v duchovní správě nebyl, protože mě tehdejší českobudějovický biskup Miloslav Vlk pozval ke spolupráci ve svém sekretariátu.

Oba jste z Českých Budějovic, znali jste se?

Pan kardinál byl spolužákem mé maminky, maturovali spolu. My dva jsme byli v kontaktu od druhé poloviny osmdesátých let. Když jsem přijal v roce 1990 jeho nabídku, odešel jsem z duchovní služby a už jsem se do ní nikdy nevrátil, takže po patnácti letech v administrativní službě bylo všechno snazší. Neopouštěl jsem žádnou farnost, žádné prázdné místo po mně nezůstalo. S kardinálem Vlkem, se kterým máme dodnes velmi přátelské vztahy, jsem se vždycky radil. A protože mám svátek sedmnáctého prosince a on osmnáctého, už šestadvacet let slavíme naše svátky společně.

Radil jste se s ním také o vaší laicizaci?

Samozřejmě jsem k ní přistoupil po konzultaci s ním a on mi v tom procesu pomohl. Tehdy byl arcibiskupem pražským, a kdyby se za ni nepostavil, nebylo by to tak jednoduché.

Vaše přijetí dalajlámy na ministerstvu kultury vzbudilo u některých politiků emoce. Slíbil jste někomu, jak se tvrdí, že dalajlámu na ministerstvu nepřijmete?

Nikdy jsem nic takového neslíbil, protože by se ve mně ježilo všechno, co by se ještě ježit mohlo. A nikdy to po mně nikdo ani nežádal. To, o čem se mluvilo, bylo nesetkat se s dalajlámou. Na začátku mandátu naší vlády tu otázku otevřel pan ministr zahraničních věcí (Lubomír Zaorálek- pozn. aut.) v souvislosti se zlepšováním vztahů s Čínskou lidovou republikou. Samozřejmě nevidím problém ve zlepšení vztahů s nějakou zemí, ale mělo by se tak dít jako rovný s rovným. Ve chvíli, kdy bylo řečeno, že bychom měli slíbit, že se v době svého mandátu nesetkáme s dalajlámou, jsem řekl: „To neslíbím. To je pro mě nepřijatelné, jelikož je to v rozporu s mým přesvědčením a svědomím." Pan ministr zahraničních věcí mě pak požádal, kdyby k takovému setkání mělo dojít, abych ho předem informoval a on mohl podniknout určité kroky, což se mi zdálo logické, a udělal jsem to dokonce dvakrát.

Dvakrát?

V prvním případě se o tom vůbec nemluvilo a netýkalo se to jenom dalajlámy, ale i předsedy tibetské exilové vlády. Když tady byl před třemi lety v rámci FORA 2000, tak jsem panu ministrovi řekl, že se s ním setkám, a nevzbudilo to žádný zásadní zájem. Loni na podzim přijel dalajláma na FORUM 2000 znova. Také v minulosti jsem se zúčastnil jeho přednášek a organizátoři FORA se mnou koordinovali jeho návštěvu s tím, že by bylo vhodné, kdyby ho někdo oficiálně přijal. Bylo logické, že by to měl být ministr kultury, do jehož kompetence spadají církve, a protože s tím názorově konvenuji, souhlasil jsem. Program dalajlámy je vždycky spojený s přísnými bezpečnostními opatřeními, takže to krystalizovalo do poslední chvíle. Když bylo zřejmé, v jakém formátu se setkání uskuteční, chtěl jsem pana ministra zahraničních věcí osobně informovat, ovšem na zasedání vlády, které bylo poslední před tím setkáním, nedorazil, poněvadž byl v zahraničí. Tak jsem mu napsal alespoň esemesku, v níž jsem uvedl, že se setkání uskuteční a kde se uskuteční.

A on vám odepsal: „Na ministerstvu ne."?

Večer mi telefonoval a řekl, že by bylo vhodné, kdyby se to setkání uskutečnilo někde jinde. Já jsem mu řekl, že k tomu nevidím důvod a že všechny věci jsou připravené, takže jediná možnost uskutečnit to jinde by vznikla, pokud by se dalajláma sám rozhodl preferovat jiné prostředí.

Jak to pokračovalo?

Vyvinula se zvláštní situace. Pan ministr mi telefonoval, když jsem byl na zahajovací diskusi FORA 2000 zrovna v okamžiku, kdy uprchlice z KLDR velmi emotivně vyprávěla o svém životě. Nemohl jsem hovor vzít, protože plakala a bylo to dramatické. Poté, co to skončilo, jsem vyšel ven a vysvětloval jsem mu, proč jsem nemohl telefon vzít, a on se mě ptal, kdo tam se mnou je. „Asi budete znát bývalé české velvyslance v USA Martina Palouše a Petra Koláře," povídám. A z toho pak někdo vyfabuloval, že jsem s nimi návštěvu dalajlámy připravoval a že jsou snad nějakými mými „řídícími důstojníky". Totální nesmysly.

Návštěva dalajlámy se tedy odehrála v Nostickém paláci...

Hodně se skloňovalo, že do Bílého domu šel dalajláma zadním vchodem. K nám šel taky zadním vchodem, protože obtížněji chodí a u zadního vchodu je výtah. Zajímalo by mě, kde mají výtah v Bílém domě. Podle mě u hlavního vchodu také ne. S dalajlámou jsme byli nejprve v kapli, která v paláci je, pak jsme hovořili o otázkách mezináboženského dialogu v souvislosti s uprchlickou krizí i o dialogu s islámem. Dalajláma je velmi tolerantní a otevřený, naprosto nechápu, jak může tento člověk někomu vadit. Jestli tedy někomu vadí, tak ne dalajláma, ale ten člověk má problém! Jak už jsem říkal, každý vydáváme svědectví sám o sobě. Připomíná mi to zkušenost s komunisty před listopadem 1989, když mě při výslechu vyčítali, že mám kontakty s knězem, a argumentovali slovy: „Víte, že je to nepřítel socialismu?" A já jsem odpověděl: „Já ho znám jako ryzího a poctivého člověka, který by se rozdal." Prostě ty režimy tímto ukazují vlastní slabost, a to já nemůžu akceptovat. Jistě, nemůžu změnit to, že se na to současné vedení v Pekingu takto dívá. Já se na to ale takhle dívat nebudu. Jsem demokraticky zvoleným poslancem svobodné České republiky a členem demokratické vlády členské země Evropské unie a NATO a nebudu se chovat jako pohůnek Pekingu. To už jsme tu slyšeli, když se Jan Masaryk kdysi vracel z Moskvy a řekl: „Jel jsem tam jako ministr zahraničí a vracím se jako Stalinův pohůnek." Jedno poučení stačí.

Co říkáte následné bagatelizaci zásluh vašeho strýce slovy: „Vždyť on jenom' přežil!"

Všechno asi začalo v okamžiku, kdy se stal kufřík jeho sestry Hany artefaktem Tokijského centra pro výzkum holokaustu a jeho ředitelka Fumiko Išioka po dlouhém pátrání našla strýce. Vznikla knížka HANIN KUFŘÍK, divadelní a rozhlasová hra, televizní dokument a na základě toho se rozvinula masivní aktivita, kdy můj strýc - dnes už to pomalu přebírá jeho dcera - přednáší v Americe, Evropě, Asii i Africe o toleranci a smíření, za což dostal řadu vysokých vyznamenání. Takže to není proto, že jen přežil', a ten, kdo nic podobného nezažil, by si neměl dovolovat říkat jen'. Iniciativa na strýcovo státní vyznamenání v České republice vzešla od starosty Nového Města na Moravě, přivlastnil si ji poslanecký sociálnědemokratický klub a tak, jak je to běžné, se obrátil na další kluby. No a za poslanecký klub KDU-ČSL jsem návrh podepsal já. Začalo se říkat, že dělám naší rodině promotion, ale to na podstatě věci vůbec nic nemění.

Jak se díváte na slušnost v politice?

Jsem třetí rok v Poslanecké sněmovně a třetí rok ve vládě a jako všude jsem potkal lidi slušné, vzdělané, ale i lidi, o kterých bych to říci nemohl. Myslím si, že slušnost by měla být předpokladem jakékoli lidské komunikace. I v politice. A jestliže někdo slušný není, tak - a o to prosím čtenáře - nevolme neslušné lidi.

Z vašich slov cítím, že vás politika neotrávila a míníte v ní pokračovat.

Čím dál tím víc v ní vidím smysl svého života. Rozhodl jsem se pokračovat ve službě. Samozřejmě, pokud si to budou voliči přát. Vidím to jako smysluplnou misi. Jistěže v politice existuje spousta jednotlivostí, které bych nazval nehezkým výrazem „opruz", ale ty jsou všude. Máme krásnou zemi s úžasnou tradicí a skvělými lidmi, která si zaslouží slušné zacházení. Já se otrávit nenechám. Už jsem „velkej kluk".

DANIEL HERMAN
Narodil se 28. dubna 1963 v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium a po roce studia na pedagogické fakultě se stal průvodcem na zámku Hluboká. Později pracoval v pekárnách. V roce 1984 začal studovat Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, na kněze byl vysvěcen v květnu 1989. Pět let byl sekretářem kardinála Miloslava Vlka a po stážích v Německu a USA byl v letech 1996 až 2005 mluvčím České biskupské konference. Mezi lety 2005-2007 pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu České republiky. V roce 2007 požádal papeže o uvolnění z duchovních závazků (laicizaci) a bylo mu vyhověno. V letech 2010 až 2013 byl ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ve volbách 2013 byl zvolen za KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny a 29.1.2014 byl jmenován ministrem kultury.