Co asi myslel Schuman tímto prohlášením, že by evropskou integraci započal od kultury? Nás by možná jako první napadlo, že když je potřeba dělat rozpočtové škrty, tak se začne v resortu kultury. Nebo to možná byla jen – marxisticky řečeno – nadstavbová snová vize, kterou si tento osvícený politik mohl dovolit, když základního cíle evropského mírového projektu – podřídit společné kontrole zdroje pro válečný průmysl (uhlí, ocel a jádro) – už bylo dosaženo v podobě Evropského společenství uhlí a oceli a Evropského společenství atomové energie?

Schuman určitě neměl na mysli harmonizaci kultury, kterou způsobuje pop-music a hollywoodské filmy. Unijní heslo „jednota v rozmanitosti“ (na rozdíl od amerického hesla z mnoha jedno) směřuje k opaku a evropská politika podporující národní a regionální kulturní projekty to uvádí v život. Kolik českých, moravských a slezských památek jen bylo opraveno díky unijním fondům? A jen tak na okraj, kdo vede chytrácké řeči o tom, že unijní fondy nás stejně jenom kazí, protože je „většinou“ rozkrademe, ať se jede podívat na tato místa. Tyto kulturní skvosty by bez fondů EU zdaleka nedosáhly takové krásy a lesku.

Možná však Schuman došel k závěru, že pokud si uvědomíme, jaký je náš společný kulturní základ v tom nejširším smyslu, včetně náboženských tradic a hodnot, bylo by možné stejně účinně předcházet válečným konfliktům mezi evropskými státy. Pokud budeme vědět, že italský Paolo i švédský Magnus slaví Vánoce podobně jako my nebo třeba že i u nás vyrábíme některá piva podle anglických receptů, budeme mít k sobě blíž. Důležité je především to, že jsme se dokázali shodnout na tom, že úcta k jednotlivci tvoří společný základ ostatních sdílených hodnot a že např. trest smrti a ani žádné další fyzické tresty do naší civilizace prostě nepatří.

Vědomí společných hodnot náležejících naší kultuře, která je také podporuje, je důležitým evropským jmenovatelem zejména v současných konfliktech a krizích se státy a autoritářskými vůdci mimo Unii. Tímto srovnáním si najednou uvědomujeme, že toho sdílíme daleko více než s těmi druhými a že nám záleží na tom, aby tento společný jmenovatel zůstal zachován. Takové sjednocení by nás, Evropany, také učinilo silnějšími při obraně společně sdílených hodnot včetně kultury proti vnějším vlivům. Myslím, že to je i směr, kterým se ubírá nedávno přijatý program bavorské CSU „Řád“.

Navzájem se jako evropské národy můžeme poznávat skrze rozmanitost našich kultur. Ty však mají jeden společný základ, který nás odlišuje od zbytku světa. To je to, co Robert Schuman bezpochyby chtěl říci tím „začít od kultury“.

Podobně široce to cítil i Václav Havel, když v „rudolfínském“ projevu (1997) mj. řekl: „Kulturu považuji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější (…). Nemám samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. O kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického života, o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a nejvíc práce před sebou. Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. Tuto nekulturnost v nejširším slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutěšeného stavu věcí obecných: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali. Není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“

Začíná advent a já se probírám sbírkou evropských koled Zpěvy vánoční Evropy. Je pozoruhodné, jak mnoha způsoby lze v písni převyprávět příběh Vánoc, nejen co se textu týče, ale i melodie. Z té koledové rozmanitosti prozařuje celoevropská či celozápadní jednota, která stojí na zprávě o tom, že každý člověk je hoden úcty, protože stál Bohu za to, aby kvůli němu poslal na svět svého Syna. Zpívání evropských koled o Vánocích tak může být výbornou příležitostí, jak si tyto společné hodnoty uvědomit.

Pavel Svoboda
europoslanec