* Jaká je vaše základní zkušenost s naším sociálním systémem?

Bohužel každodenně vidím, že není dobře nastavený. Možná by někdo argumentoval miliardami výdajů a hromadami vyhlášek, předpisů a různých detailních pokynů, které mají lidem pomáhat. Já však musím trvat na své zkušenosti - až příliš často není tento systém schopen najít cestu ke konkrétnímu člověku, pochopit jeho oprávněné potřeby a vyhovět mu. Máme třináct krajů, a tedy třináct různých sociálních politik, třináct přístupů k neziskovým organizacím a v důsledku toho i příliš častých nejistot pro poskytovatele služeb. V našem kraji jsme měli a máme štěstí - rada má mezi sebou informované a rozumné lidi, takže dohoda bývá možná a efektivní. Ale jako senátorka denně vidím příklady naprostého nepochopení a někdy se mi zdá, že přenesení odpovědnosti za sociální politiku na kraje spíš dobrá řešení lidem vzdálilo, přestože se tvrdil opak.

* Ale formálně se zákony dodržují…

Jistě, zákony, vyhlášky, tabulky a další ukazatele se víceméně dodržují. Proto je také dost těžké s některými krajskými úřady pohnout. Vždy vás přesvědčí, že ony své povinnosti plní. Ale že osvědčená neziskovka s výbornými sociálními službami si musí brát úvěr na dobu, než jí schválí a skutečně pošlou dotace, že jsou v nejistotě její klienti a jejich rodiny i zaměstnanci, že není možné dlouhodobě plánovat, že se tolik krajů rádo pochlubí akvaparkem, ale skoro nikde neslyšíte „U nás se mají lidé s postižením nebo senioři skvěle“, to bohužel přesně zapadá do naší současnosti.

* Cítíte jako členka Parlamentu spoluodpovědnost za tuto realitu?

Ano, a mohla bych vám hodiny vykládat, jak a s čím bojuji. Jenomže toto téma je i v zákonodárném sboru jaksi nepříliš zajímavé. Všimněte si diskuse denně viditelné na televizních obrazovkách - dálnice, uprchlíci, případně „všeci kradú“. Ale v této zemi žije i přes tři sta tisíc příjemců příspěvků na péči. Kdy o nich slyšíte? Jen když si nějaký hlupák vzpomene, že je to moc, a měli bychom se jim tedy podívat na zoubek. Máme hory nových a nových zákonů, ale osvědčené komunitní plánování, které by detailně zmapovalo opravdové potřeby v krajích, povinné není. Systém jde naproti lidem s fyzickým postižením nebo nemocí; ti ostatní, jejichž problém není na první pohled vidět, mají trochu smůlu. Takže nějakou pomoc poskytne a nejraději je pošle do invalidního důchodu, aby o nich už nejlépe nikdy neslyšel. Mimochodem - v Evropě jsme na prvním místě v počtu invalidních důchodů. Systém tedy nemůže být nastaven správně. Takhle stojí nejen mnoho peněz, ale především vyhazujeme z okna zkušenosti a dovednosti lidí, kteří by ještě mohli být užiteční. S tím vším bojuji, pořádám slyšení, doslova otravuji ministry, ale těch pár kolegů, kteří problém znají a mají stejné názory, zatím nestačí.

* Proč? Neumíte se domluvit na potřebě zásadní proměny sociální politiky?

My se hlavně v této zemi neumíme domluvit na úplně zásadních věcech - čím má republika být, čím se má hlavně živit, jaké civilizační cíle si postaví, co čekáme od vlády, od veřejných institucí, od občanů. To nejsou abstraktní disputace. My nutně potřebujeme celospolečenskou dohodu o smyslu našeho života v této zemi. Teprve pak můžeme vědět a vidět, jaká má být hospodářská politika, jaká zahraniční politika, jaká politika vzdělávací, jaká sociální. Ovšem do takové vážné rozpravy se skoro nikomu nechce. Asi proto, že by neměl co říci. Takže raději vznikají nejrůznější „dobré nápady“. Jednou něco zrušíme, pak něco založíme, jednou přidáme těm a ubereme oněm. Vypadá to, že politici se nezastaví! Jenomže oni by se právě měli zastavit, podívat se po krajině našeho života a začít tím nejdůležitějším.

* Nemáte na mnohé politiky moc dobrý názor. Přesto jste znovu kandidovala…

Právě proto.

* Vaším velkým tématem je také obchod s chudobou…

Jde o miliardy. Státní příspěvky končí v kapsách tzv. podnikatelů, kteří provozují ubytovny a jiná v zásadě neuvěřitelně zanedbaná zařízení. Kolik let se o tom mluví! Přitom právě sociální bydlení je na západ od nás propracované, mechanismy jsou vyzkoušené, postupy státu i místních samospráv doslova tisíckrát vyzkoušené. U nás vedeme letitou diskusi, máme na stole nějaký návrh zákona, ale bojím se, že obchodníci s chudobou si ještě dlouho budou mastit kapsy.

* Máte letité zkušenosti s vedením neziskové organizace. Jak se mění život těch, kteří se často za nevelké peníze starají o potřebné, postižené, seniory…

Myslím, že je postupně uštveme. Chceme od nich i cit, i čím dál vyšší kvalifikaci, ale nakládáme na ně také více a více administrativních povinností. Kontrolujeme je velmi přísně, honíme je kvůli každé prkotině, nakládáme jim nová a nová hlášení. V zásadě jim nevěříme, neustále je podezíráme kdoví z čeho. Tak je postupně umoříme. V sociálních službách nikdo nezbohatne. Přesto jsou podezřelí. Bez nadšení a silného emotivního náboje ale sociální služby nebudou. Už jsem říkala, že potřebujeme vizi. Do ní také patří důvěra k občanům, prostor pro jejich samostatná rozhodnutí, pro čestné slovo místo hlášení s deseti razítky.

* Říkala jste, že nám chybí vážná rozprava o naší zemi. Bojíme se jí?

Spíš jsme po generace zvyklí, že o nás rozhodují jiní. Bojíme se odpovědnosti za svá vlastní rozhodnutí. Na místech, kde jsme, potřebujeme odvahu přinést pozitivní řešení, pozitivní příklady. Postavit se lavině špatných zpráv a poraženectví. Debata o vizi musí být plná důkazů, že můžeme být lepší, i když zatím třeba jen v jednotlivostech.