Velmi silné prohlášení. O to víc, o jak delikátní problematiku jde. A kontroverzní v tom smyslu, že se vyjadřoval o ruských leteckých operacích nad územím Sýrie, pro které má Kreml posvěcení (zatím stále) legitimního režimu této země. S cílem zničit tu skutečně vražednou teroristickou organizaci nazývající se Islámský stát.

Turecko v geopolitickém chaosu vycítilo svou novodobou historickou šanci. Všechny jeho kroky posledních několika týdnů ukazují, že myšlenka nové islámské velmoci v 21. století ožila v novém svitu osmanského půlměsíce.

Díky submisivní politice evropských politických veličin má nejspíš pocit, že drží palec na tepu věcí příštích (nejen) Starého kontinentu. Prohlášení ve smyslu „otevření stavidel“ migrační vlně, ne bakšiš 3 miliard eur, ale pět miliard je lepších a dál uvidíme…, jak je to teď s naší asociací k EU?, diktování podmínek kudy a proč mohou či nemohou migranti proudit, to vše byla, jak se ukazuje, jen drobná dělostřelecká příprava.

Turecká silácká prohlášení o „rozhodné odpovědi“ následovala jen pár dní poté, co generální tajemník NATO Jens Stoltenberg na mnichovské bezpečnostní konferenci prohlásil: „Rusko nyní destabilizuje evropský pořádek. NATO nehledá konfrontaci a nechce novou světovou válku, naše odpověď přesto musí být jasná a tvrdá… Abychom zajistili bezpečnost v Evropě, potřebujeme nejen víc obrany, ale také víc dialogu.“

Pominu, že je v těchto větách zakomponovaný evidentní protimluv, ale spíše zmíním, co na to Istanbul. „Turecko vyzvalo své spojence včetně USA, aby se zúčastnili pozemní operace, která pět let trvající syrský konflikt ukončí.“ Podle tureckého představitele, jehož citovala agentura Reuters, nebude možné válku ukončit bez pozemní ofenzivy.

Turecko rozehrálo velmi odvážnou partii. Je otázka, zda by mělo taková ramena, kdyby mu někdo nekryl záda.

Ruský premiér Medveděv kontruje tím, že největší stát světa není hrozbou a ani nepřipravuje jakýkoli atak na Evropu. Rozhodně ne vojenský (na druhou stranu zcela jistě propagandistický). Strašení ruskou vojenskou silou má své velmi pragmatické důvody.

Při tom všem je jasné, že Rusko se v konfliktu neangažuje pro Asadovy modré oči, pragmatismus jeho konání je zřejmý. Je zřejmé, že vojenská akce Kremlu nad Sýrií, navázání kontaktů v této otázce se Státem Izrael, schopnost domluvit se s prorežimními syrskými silami přinášejí faktické výsledky.
Medveděv tak naznačil, jaký cíl má toto „pozdvižení na vsi“. Až padne IS v Sýrii a okolí, chtějí být u geografického a především politického klejmování tohoto prostoru i další hráči.

Do této konstrukce zapadá i aktuální účtování s „kurdskými teroristy“ tureckými dělostřeleckými granáty. A to přesto, jak se zdá, že jsou kurdští separatisté velmi platnou ozbrojenou silou bojující proti IS.

Situace v provincii Aleppo je velmi nepřehledná. Na bojišti se ocitly společně syrská armáda, islámští radikálové, umírněnější oponenti Damašku, spojenec syrské armády – ruské letectvo – a nově teď turecká armáda, jež bojuje z tureckého pohraničí. Co je cílem toho angažmá? Likvidace nepohodlných oponentů a zisk nových území?

Znovu, pokolikáté už, musím konstatovat, že Evropská unie prostřednictvím svých politických elit tahá za velmi kraťoučký konec provazu. Spíš se zdá, že zásadním dějům historického významu jen zpovzdálí přihlíží!

Stále opakuji, že situace se vyvíjí bohužel daleko rychleji, než je reakční schopnost řady politicky odpovědných lidí v Bruselu. Jestliže nedojde k rychlému procitnutí z této hibernace, opustí svou lahev nový džin.