KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Archiv 2016 Stanovisko Ministerstva kultury k problematice možných pozdních zápisů do bývalých Státních seznamů
Zpět

Stanovisko Ministerstva kultury k problematice možných pozdních zápisů do bývalých Státních seznamů kulturních památek

Přidáno 9. 6. 2016 tiskové oddělení
Ilustrační foto
Tisková zpráva, 8. 6. 2016
Dříve platný zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v § 7 stanovil, že (kulturní) památky se zapisují z evidenčních důvodů do státních seznamů památek. Od 1. 1. 1988 se ale podle § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, může stát kulturní památkou pouze věc prohlášená za kulturní památku Ministerstvem kultury.

Ačkoliv princip ochrany kulturních památek podle tohoto zákona byl postaven na tezi, že chráněny jsou i památky do těchto seznamů nezapsané, pokud splňují zákonem dané definiční znaky, začaly již od počátku šedesátých let 20. století vznikat systematicky vedené a doplňované státní seznamy kulturních památek, protože praxe záhy ukázala nutnost taxativního vymezení předmětu ochrany tak, aby nedocházelo k pochybnostem, co kulturní památkou skutečně je a co nikoliv. Již při formulování zásad připravovaného zákona o státní památkové péči v průběhu 70. let 20. století byla tato praxe důvodem, aby byla do připravovaného zákona vtělena zásada, že kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dosavadního zákona se považují za kulturní památky i podle nového zákona.

S účinností dnes platného zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zanikly původní státní seznamy kulturních památek, které se staly součástí nově vzniklého jednotného Ústředního seznamu kulturních památek. Přechodné ustanovení § 42 výše citovaného zákona o státní památkové péči v tomto smyslu dlouhodobě prosazovaných zásad stanovilo, že: „Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona“. Přechodná ustanovení k rozpracovanému procesu zápisu kulturních památek do státních seznamů zákon o státní památkové péče neobsahoval.

Od 1. 1. 1988 tedy již nebylo možné zapsat jakoukoliv věc nebo soubor věcí do původních státních seznamů kulturních památek, neboť ty s účinností zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, stejně jako samotný zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, přestaly právně existovat. Od 1. 1. 1988 se podle § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, může stát kulturní památkou pouze věc prohlášená za kulturní památku Ministerstvem kultury.

V kontextu s výše uvedenou problematikou obdrželo Ministerstvo kultury dne 3. 5. 2016 žádost Magistrátu města Brna, majetkového odboru, o určení právního vztahu ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, konkrétně zda objekt Jalta č. p. 656 v Brně je či není kulturní památkou. Ministerstvo kultury v rámci správního řízení zjistilo, že tento objekt byl do státního seznamu nemovitých kulturních památek zapsán až dne 3. 3. 1988, tedy již v době platnosti současného zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a zápis je tedy neplatný.

Obdobně ministr kultury dne 18. 5. 2016 odložil podnět k provedení přezkumného řízení ve věci zastavení řízení o zrušení prohlášení tzv. Východního pavilonu Nemocnice Tišnov s přiléhajícím vnitřním dvorem za kulturní památku, když konstatoval, že obsah správního spisu svědčí o tom, že předmětný objekt se kulturní památkou nikdy nestal, protože k jeho zápisu do státního seznamu došlo až dne 10. 2. 1989, tedy rovněž již v době platnosti současného zákona o státní památkové péči.

Tyto úkony Ministerstva kultury jsou plně konformní s judikaturou soudů, zejména pak s rozsudkem Nejvyššího správního soudu 3 As 26/2008, který, byť se týká poněkud odlišného případu, jasně sděluje, že jedinou právní podmínkou, aby mohla být věc zapsaná podle dřívějších právních předpisů do státních seznamů i nadále považována za kulturní památku, je podle § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nutný její zápis do státních seznamů kulturních památek, a to v době účinnosti zákona č. 22/1958 Sb.

Z obecné zásady presumpce správnosti správních aktů a ostatních úkonů orgánů státní správy plyne, že na zápisy kulturních památek v příslušných státních seznamech je třeba pohlížet jako na úkony provedené v souladu se zákonem. Pro odstranění nejistoty v jednotlivých případech slouží právě výše zmíněný postup dle § 142 správního řádu, který umožní, aby Ministerstvo kultury v každém jednotlivém případě mohlo deklarovat, zda první vztah vznikl a kdy se tak stalo, neboť obecně nelze vyloučit, že datum, které se u zápisu jednotlivé kulturní památky objevilo, je například důsledkem písařské chyby. Z individuálního případu tedy nelze bez dalšího dovodit, že určitá skupina objektů není kulturní památkou, ale lze dovodit pouze to, že pokud se v individuálním správním řízení prokáží tytéž předpoklady, pak by i závěr Ministerstva kultury byl totožný.

Ministerstvo kultury se kategoricky ohrazuje proti tomu, že by snad mělo být v této záležitosti nečinné. Touto problematikou se zabývá dlouhodobě. V roce 2006 I. náměstek ministra kultury pod č.j. 16458/2006 s vědomím této problematiky formuloval poněkud excesivní výklad ustanovení § 42 zákona o státní památkové péči. Tento výklad byl však záhy v důsledku rozhodnutí správních soudů překonán, a proto již v roce 2008 Ministerstvo kultury navrhlo, vědomo si slabin evidence kulturních památek, systémové řešení v rámci projednávání Věcného záměru zákona o nakládání s památkovým fondem. V bodě 3.1.2 tohoto dokumentu bylo navrženo, že: „Pro kulturní památky prohlášené podle zákona č. 20/1987 Sb. a pro kulturní památky zapsané podle zákona č. 22/1958 Sb. bude stanoveno desetileté přechodné období. V tomto období budou jednotlivé kulturní památky buď zapsány do seznamu (přesněji: Ministerstvo kultury rozhodne o jejich zápisu do seznamu kulturních památek) anebo zapsány nebudou a v takovém případě již nebudou po skončení přechodného období kulturními památkami.“. Tímto postupem by se dosáhlo požadované právní jistoty k evidenci kulturních památek systémovým řešením. Toto řešení nejenomže nebylo územními samosprávnými celky podporováno, ale dokonce bylo památkovou obcí silně kritizováno až do té míry, že tento návrh věcného záměru Ministerstva kultury ani nebyl projednán vládou ČR. Je tedy s podivem, že po uplynutí jen několika málo let, poté, co se Ministerstvo kultury intenzivně snažilo napravit historické chyby v památkové péči a za tuto snahu bylo velmi intenzivně kritizováno, je vyzýváno k nalezení „zázračného“ postupu v téže věci.

Závěrem lze dodat, že jak závěry ministra kultury, tak také (po provedení nezbytných předchozích úkonů) Ministerstva kultury, mohou být adresáty těchto správních aktů postoupeny k soudnímu přezkumu, který by doplnil současnou judikaturu v této oblasti.


Simona Cigánková, tisková mluvčí MK ČR

kategorie Tiskové zprávy